Spravedlnost, paměť a dějiny II

18. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

Maat_KingAspekt kanonizace vystupuje nejvýrazněji na povrch v případě hieroglyfického písma, jež za dobu trvající více než 3000 let zásadněji nezměnilo svůj vzhled a zachovalo si náročnou a nepraktickou realistickou obraznost znaků, což mělo zásadní důsledky. I bez této obraznosti by fungovalo dokonale – to můžeme vidět na abstraktní kurzívě, která vznikla jako literární písmo užívané při psaní na papyrus. Při tesání do kamene se však Egypťané dále drželi obrázkového hieroglyfického písma. Zde byla jakákoli změna vyloučena. To platí i pro jazyk zachycený hieroglyfy: také ten v určitém stadiu ustrnul. Je pro to možné uvést mnoho důvodů a jeden z nich bezpochyby souvisí také s pamětí.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


Maat_King

(zpět na první část textu)

2.         Písmo a dějiny

Aspekt kanonizace vystupuje nejvýrazněji na povrch v případě hieroglyfického písma, jež za dobu trvající více než 3000 let zásadněji nezměnilo svůj vzhled a zachovalo si náročnou a nepraktickou realistickou obraznost znaků, což mělo zásadní důsledky. I bez této obraznosti by fungovalo dokonale – to můžeme vidět na abstraktní kurzívě, která vznikla jako literární písmo užívané při psaní na papyrus. Při tesání do kamene se však Egypťané dále drželi obrázkového hieroglyfického písma. Zde byla jakákoli změna vyloučena. To platí i pro jazyk zachycený hieroglyfy: také ten v určitém stadiu ustrnul. Je pro to možné uvést mnoho důvodů a jeden z nich bezpochyby souvisí také s pamětí. Toto písmo zůstalo čitelné po celá tisíciletí: jazyku se lidé učili ve škole, a tím se vytvářela diachronní kulturní transparence, jež vzdělanému Egypťanu Hekataiovy doby umožňovala rozpoznat v náhrobních nápisech ze Staré říše své předky, identifikovat se s jejich životními zásadami a přinášet jim ve vděčné vzpomínce malou zádušní oběť, jež nemusela zahrnovat více než modlitbu a pár kapek vody.

Blízký vztah mezi hrobem a písmem je možné ještě dále ilustrovat a prohloubi...

.... Právě v tomto směru egyptské monumentální hrobky zvlášť nápadně přesahují to, co bychom běžně spojovali s výrazy zádušní kult a kultura smrti v užším smyslu. Roli hrobek v egyptském světě je možné srovnat jen s našimi představami o umění, autorství a uměleckém díle. Toto srovnání se může zdát přehnané, objevuje se však – jak známo – již u Horatia, jenž knihu svých ód přirovnává k pyramidám, a tak se i Horatius zařazuje do literární tradice, jež koneckonců vychází ze samotného Egypta. V jednom naučení ze 13. století př. n. l. se totiž o velkých klasicích minulosti můžeme dočíst:

 

"Nepostavili si pyramidy z mědi se stélami ze železa, nezanechali po sobě dědice – děti, které by vyslovovaly jejich jména. Zanechali však dědictví v knihách naučení, která sepsali.

 

Z papyrového svitku si učinili kněze předčitatele, písařská paleta je milujícím synem, naučení jsou jejich pyramidami, rákosové stéblo je jejich dítětem, vyhlazená plocha kamene jejich manželkou. Velcí i malí jsou jejich dětmi, neboť písař je jejich vůdcem.

 

Jejich brány a paláce se rozpadly, jejich zádušní kněží odešli, jejich stély jsou zasypány, jejich hrobky zapomenuty. Jejich jména se však uvádějí spolu s knihami, které sepsali za svého života. Krásná je vzpomínka na jejich tvůrce: je trvalá a věčná."

 

Literatura se tu jeví jako pokračování či spíše překonání "kamene", monumentální architektury, jinými, duchovními prostředky. Je-li tu kniha srovnávána s hrobkou a kultem zemřelých, nevyzdvihuje se tím jen schopnost literatury stát se pomníkem- kniha jako skutečná a lepší pyramida, ale zároveň se hrobce připisuje jakási literárnost, jisté vlastnosti knihy. Metafory a přirovnání fungují vždy oboustranně, předpokládají nějaké kontinuum smyslu, nějakého společného jmenovatele, co se významu týče. Když někdo nazve Achilla lvem, vidí i ve lvu něco achllovského, hérojského. Když někdo nazve knihu pyramidou, znamená to, že i pyramida má pro něj v sobě něco "knižního". Společným jmenovatelem je v tomto případě uchování jména, nesmrtelnost v paměti potomstva. Také nápisy v hrobce se obracejí k potomstvu čtenářů:

 

"Ó žijící, vy, co jste na světě, úředníci a lidé na zemi, služebníci bohů, kněží wab i jejich druzi, každý písaři, který se chápeš palety, kdo jsi zběhlý v hieroglyfech ... Odříkejte obětní modlitbu, jak je zapsána, a obětní recitaci, jak ji říkali vaši předkové a jak vyšla z úst boha..."

 

Hlavní společný jmenovatel hrobky a knihy však představuje kategorie autorství. V jiných kulturách by paralelu mít nemohla. Kde jinde vystupuje pán hrobky jako "autor" svého hrobu a svého v něm zaznamenaného života? Hrobky byly zřizovány pozůstalými, někdy na základě dlouhodobých příprav a na podnět zemřelého. Nemůžeme je však rozhodně chápat jako orgány obsáhlé jazykové a obrazové tematizace vlastní osoby. Zde se právě setkáváme s oním zvláštním, "literárním" prvkem egyptské monumentální pohřební architektury.

 

Tato diachronní kulturní transparence, kterou se egyptská kultura vyznačuje, se zrodila z vědomí smrtelnosti a z touhy po nesmrtelnosti (nebo alespoň po delším životě). Nikterak nesouvisí s otupělým trváním, neschopností vývoje a pokroku v duchovní oblasti, se strnulým konzervatismem a tradicionalismem. Můžeme se ostatně ptát, zda některé jevy odbývané jinde jako zatuchlý tradicionalismus nevyrůstají rovněž z touhy zastavit čas, vytvořit široký horizont diachronní transparence a zasadit svůj vlastní život do tohoto rozsáhlého prostoru času a pamět...


....

 

Egypťané, s nimiž se setkal Hekataios a jichž se vyptával na smysl jejich zvláštního zvyku bydlet v hliněných chatrčích a nechat se pohřbívat v kamenných palácích a kteří dokázali, jak znamenitě jsou poučeni o sémantice spjaté po tisíce let s touto praxí, tito Egypťané žili v prostoru paměti zahrnujícím několik tisíciletí a ohlíželi se do minulosti, jejíž hloubka musela na Řeky působit pohádkově: vždyť o několik přesahovala hranici, kterou se Řekové, pokud pocházeli z aristokratických kruhů, svými rodokmeny snažili překročit do světa héroů a bohů. Egypťané oné doby museli být prodchnuti zcela mimořádným smyslem a vědomím minulosti, jehož základem byla kultura hrobek a jež bylo tedy  rovněž odvozeno od smrti. N tomto vědomí minulosti bylo zvláštní, že se ona minulost ani po dlouhé době nestala něčím cizím. Proto také egyptské vědomí minulosti není dějinným vědomím v užším smyslu slova, dějinnost totiž znamená vždy odcizení minulosti. V tomto ohledu představuje starověký Egypt nejpříkřejší protiklad našeho vlastního zakoušení času. Curyšský filozof Hermann Lübbe je popsal jako smršťování přítomnosti. Svět, v němž žijeme, se množstvím inovací mění tak rychle, že přítomnost zastarává obratem ruky. Rychlostí svého zastarávání se smršťuje na pouhý okamžik. Toto smršťování přítomnosti potkává naši kulturu kvůli velmi intenzivnímu zabývání se minulostí. V muzeích jsou láskyplně uloženy celé hory odcizené minulosti. Výstavy věnované historii přitahují davy návštěvníků a historiografie je podle Lübbeho "na nejlepší cestě stát se bestsellerem". Právě onomu smršťování přítomnosti se kultura starověkého Egypta snažila ze všech sil čelit. Viděla by v něm symptom zachvácení smrtí. Stejně jako naše kultura hledá spásu v budoucnosti a snaží se ji přiblížit zintenzivňováním inovace, kultura staroegyptská spásu spatřovala v mytickém bezčasí minulosti, kterou spojovala se smrtí a záhrobím a již se snažila všemi prostředky zpřítomňovat v právě probíhající přítomnosti.

 

Odcizená minulost nevzniká tedy jen zintenzivňováním inovace, nýbrž také zánikem a odvratem. Když nějaká kultura, např. mykénská, zanikne, ve vzpomínkách se sobě odcizí a stane se věkem hérojským. Jinou formou, jak se odcizit minulosti, je rozhodnutí zříci se jí ve prospěch nového politického, sémantického a náboženského řádu, jako se Egypťané pozdně antické doby zřekli své minulosti a přijali křesťanství, nebo jako se křesťané vzdali judaismu. Obě formy odcizení minulosti jsou příznačné pro naši současnou situaci a oběma se Egypt úspěšně vyhnul. Příležitostí k přerušení kontinuity a zásadnímu zlomu bylo hojně. Stará říše zaniká koncem 3. tisíciletí a následujících 150 let je svědkem zrodu nového politického řádu a nového typu kulturní sémantiky. Nic nebylo nasnadě spíše než odcizit se této minulosti a v kolosálních ruinách Staré říše spatřovat dílo bohů či polobohů, podobně jako Řekové zdi mykénské kultury připisovali Kyklópům. Egypt se však vydal jinou cestou. Přes zásadní změny své kulturní sémantiky dokázal navázat na tradici Staré říše a nedopustil, aby se minulost stala neprůhlednou. Stejný úpadek se opakuje po prvních staletích 2. tisíciletí, tentokrát vyostřený ztrátou politické suverenity poté, co zemi ovládli "Hyksósové", západosemitští přistěhovalci z Palestiny. A přesto se Nové říši podařilo kulturu obnovit a zachovat i její kontinuitu. Když pak koncem Nové říše Egypt vstupuje do všeobecné krize pozdní doby bronzové a rané doby železné, během níž zcela zmizely mnohé říše a kultury, jako např. Chetité a Mykéňané, a znovu zažívá velké změny jak politické struktury, tak i vlastní kulturní sémantiky pod vládou Libyjců a Etiopanů, dochází k obratu k minulosti nabývajícímu téměř moderních rysů, který je možné chápat také jako reakci kompenzující radikalitu a rychlost změn. Ta je ovšem ve znamení identifikace, nikoliv odcizení.

 

Sajská renesance nepřináší ani muzealizaci minulosti v moderním smyslu, ani zachování kontinuity ve smyslu předchozích obratů k minulosti. Je obojím zároveň. Nyní se minulost dokonale kopíruje, vznikají sochy, obrazy a nápisy, jež jsou k nerozeznání od děl vzniklých v době Staré a Střední říše, staré texty se ve velkém stylu nejen opisují, nýbrž upravují se s veškerou filologickou dovedností, přičemž se z různých rukopisných předloh sestavuje závazný text, a celá kultura získává díky tomuto excesivnímu archaismu jakýsi kostýmní ráz, jenž bezmála připomíná egyptománii pozdějších dob. Obrat k minulosti nyní proběhl s větší programovostí a uvědomělostí. Člověk má pocit, že nastalá změna pronikla do vědomí a dala vzniknout nejen určité formě vědomí minulosti, nýbrž i dějinného vědomí. Lidé si uvědomují, že žijí v moderní době, jež se ohlíží za dlouhou minulostí. Hledí však na tuto minulost jako na klasickou dobu, z níž je možné čerpat vzory: zaniklá kultura se stává stylem, který vědomě pěstují, rezervoárem vědění a tvorby, které s nelíčenou vášní sbírají, studují, kopírují a na něž navazují. Právě v této době cestoval prý po Egyptě Solón a kněží mu vyprávěli dějiny Atlantidy. "Ó Solóne, vy Řekové zůstáváte stále dětmi," řekli mu prý. Máte krátkou paměť, neboť vaše záznamy znovu a znovu zanikají při katastrofách, jež postihují svět. Tito lidé si byli vědomi minulosti zahrnující několik tisíciletí, k níž se mohli obracet, a také jedinečného výkonu, že se jim podařilo tento obrovský prostor paměti zachovat navzdory všem katastrofám. Je to též doba, kdy Egypt navštívil jiný Hekataios, Hekataios z Milétu, muž z významného rodu. Vychloubal se prý, jak vypráví Hérodotos, v Thébách před Amonovými kněžími svým rodokmenem, který v 16. generaci končil u boha. Kněží mu ovšem dali co proto. Ukázali mu prý 345 soch, jež odpovídaly stejnému počtu generací velekněží. 345 generací a žádný bůh. Více než 10 000 let sekulární, exaktně chronologicky zaměřené a zdokumentované minulosti. Byl to samozřejmě omyl, více než sotva 3000 let není při nejlepší vůli možné v obrovském muzeu soch, hrobek, chrámů a pomníků, který se Egypt stal, dohledat. Avšak 10 000 let bylo číslo, které připomínali Řekům. S těmito 10 000 počítá též Platón, který je toho názoru, že díky moudrému zákonodárství se umění za tuto nesmírně dlouhou dobu nijak nezměnilo. To se vztahuje ke kanonizaci hieroglyfického písma, jež je v Egyptě považováno za součást umění, nikoliv gramatiky, a navíc ukazuje, že i při těchto úvahách se stále nacházíme v okruhu hrobek. Ostatně též Hérodotos spojuje s desetitisíciletou zdokumentovanou historií Egypta výrok, že se v tomto období nic nezměnilo, a to přesto, že slunce čtyřikrát během této doby změnilo svou dráhu. Údajně dvakrát po jistou dobu vycházelo na západě místo na východě. Ta tímto bájným vyprávěním stojí opět představa, že kulturní kontinuita byla zachována i navzdory velkým zlomům kosmického rozměru.

 

V těchto staletích mezi lety 650 a 350 se Egypťané, stejně jako písaři v sousedním Judsku, věnovali kanonizaci svých posvátných spisů. Zde vznikající kánon je však zcela odlišného typu, nekodifikuje zjevení, nýbrž určuje hranice, vnáší řád a striktní pořadí do širokého proudu tradice, jenž sahá rovněž hluboko do tisícileté minulosti a je úzce spjat s centrálním plánem smrti. Egyptská Kniha mrtvých má dlouhou historii, avšak konečnou podobu získává právě v průběhu těchto staletí.

 

3.         Rituální konstrukce trvání

 

Ke kamenným monumentům náležejí na druhé straně také obřady s nesčetnými dlouhými recitacemi, v jejichž rámci získávají jak kamenné kulisy monumentů, tak rituální akty vysoce komplexní a tajuplný výklad. Rituály ztělesňují zcela jiné pojetí času než monumentální architektura: nikoliv neochvějné zachování, trvání beze změny, nýbrž změnu, pohyb a cyklickou obnovu skrze smrt. Ztělesněním posvátnosti, jež překonává smrt, zde není to kamenné, pevné, nedobytné a neochvějně spočívající, nýbrž to, co je světelné, nebeské a věčně v pohybu. Oba aspekty, neměnné trvání i nekonečná obnova, se navzájem doplňují a společně tvoří pojem času, který bychom mohli přeložit také jako věčnost. Jedná se o posvátný čas oproštěný od smrti, jenž svým pravým aspektem trvání popírá zanikání a svým aspektem věčného návratu popírá ustávání. Pomníky vytvářejí neměnnost, rituály nepřetržitost, ale teprve obojí dohromady je garantem spásy, jež je spatřována v překonání smrti.

 

Také rituální paměť je poznamenána tendencí zastavit a utlumit proměnu a i zde se jedná o zachování čitelnosti, komunikace a identity. Dosahuje se ho tím, že texty určené k recitaci zůstávají po celá staletí a tisíciletí nezměněny, a v případě, že je třeba vytvořit nové texty, se užívá jazyka textů starých. To je fenomén, který můžeme pozorovat na celém světě. V mnoha kmenových společenstvích jsou posvátné texty složeny v řeči předků. Také šamani komunikují v transu s duchy a bohy jazykem předků. Na příkladu Egypta můžeme vidět, jak tento princip funguje v praxi, kromě toho však máme explicitní popis a zdůvodnění, za něž vděčíme Řekovi, novoplatoniku Iamblichovi. Iamblichos píše, že Egypťané své starodávné modlitební texty považují za "posvátná útočiště" a nepřipouštějí jakékoliv změny. Zdůvodňuje tento přístup neměnností bohů. Posvátno se nemění, žádnou změnu tedy nelze připustit ani na úrovni symbolických forem, jež je zpřítomňují. Rituální paměť je tedy rovněž ve službách uchování určité identity, tj. struktury sounáležitosti. Zde se však jedná o ideu společenství, jež zahrnuje nikoliv potomstvo, nýbrž bohy a zemřelé. Aby spojení s tímto světem nebylo zpřetrháno, je nutné držet se striktně předobrazu daného bohy a jimi ustavených rituálních předpisů. Z pohledu Egypťanů se předobraz daný bohy artikuluje v kosmu. Obřady a recitace jsou dokonalou nápodobou kosmického života v cykličnosti jeho přirozených procesů, dne a noci, léta a zimy, hvězdných drah, záplav na Nilu, setí a sklizně, zániku a znovuzrození. Tato rituální mimésis má dvojí cíl: za prvé má svět lidí s procesy, jež jsou mu vlastní, zapojit do této posvátné cykličnosti kosmického života, aby i jeho zániku byla otevřena šance na znovuzrození (a to v Egyptě znamená především, aby bylo možné smrt překonat směrem k novému životu). Za druhé a kromě toho se zcela zřejmě jedná o to udržet samotný tento kosmický život s jeho cykličností v chodu a čas a jeho kalendářní řád nejen pozorovat, nýbrž především vytvářet. Rituální kalendář není prostým obrazem kosmu, nýbrž kulturní formou, jež má na kosmos zpětný stabilizující účinek. Za tím se, jak míní Iamblichos, neskrývá jen myšlenka, že bohové jsou konzervativní a nechtějí slyšet nic jiného než stále tytéž posvátné formule, nýbrž vědomí, že cyklická stabilita kosmu je neustále v ohrožení a úkolem rituálního opakování je ji stabilizovat, udržovat ji v chodu. Rituální institucionalizace permanence má kosmický význam, vytváří kulturní řád, aby byl udržen v chodu řád kosmický. Jedná se vskutku o kosmogonickou memoria. Svět je uchováván a připomínán, aby byl uchráněn neustále působící tendence k rozkladu, k ustrnutí, k entropii, k chaosu.

 

V oblasti rituálu se touha po ustrnutí projevuje fixací textů. V Egyptě se k těmto účelům již odedávna užívalo písma. Proto hraje hlavní roli v kultu i u dvora muž se svitkem, "kněz předčitatel", neboli hierogrammateus, jak jej nazývali Řekové, kněz, kouzelník, vykladač snů, rádce i věštec. Některé z těchto svitků se zachovaly – slouží jako opora paměti předčítajícího kněze. Písmo hraje v kultu zcela jinou roli než v rámci memoria kamenných monumentů. Tam písmo hovoří vlastní silou, je nositelem vzpomínky, jež má být udržována po tisíciletí. Proto nesmí být v systému písma nic změněno. V kultu se naopak užívá pouze mluveného slova. Písmo zde má výhradně pomocnou funkci jako médium a opora paměti. Pečuje o to, aby obřad proběhl náležitě a nenastaly žádné odchylky způsobené zapomínáním. Dochované texty ukazují, jaké síly či tendence k ustrnutí zde působily. Na jedné straně se vytváří určitá jazyková varieta, na níž se bude do posledku lpět, ačkoliv se odstup vůči mluvené řeči bude stále zvětšovat. Na druhé straně texty samotné se tradují po tisíciletí, i když příležitostně přibývají nové, psané však starým kultovním jazykem.

 

Oba diskursy, diskurs rituálů i monumentů, jsou poznamenány touhou po ustrnutí, utlumení proměny a zvratů, a tím i touhou po identitě. Jedná se o tutéž touhu, jež se v Izraeli projevuje kanonizací textů. Také kanonizace je ustrnutí, utlumení proměny, zamezení změnám. Nic nepřidat, nic neubrat, nic nezměnit. Iamblichovu charakteristiku egyptského zákazu inovace ve sféře komunikace s bohy musíme chápat jako komentář ke slavnému místu v Platónových Zákonech, kde se Platón mnohem obecněji věnuje všeobecně platnému, v zákoně zakotvenému zákazu inovace v oblasti všeho "músického umění". Platón zde nemá na mysli kult a rituály, nýbrž výchovu tancem jakožto nácvik krásných postojů (schémata). Stejně jako Iamblichos spojuje obřady s řečí, spojuje Platón tanec s ikonografií. Na tomto místě se snad nejnázorněji ukazuje, nakolik Řekové zakoušeli Egypt jako chronotop, místo s vlastním během času, a jakou roli při tom hraje princip kánonu – nic neubrat, nic nepřidat, nic nezměnit.

 

Zdá se, že v Egyptě schází kultura paměti, jež by byla nesena odlišujícím vnímáním minulosti. Možná je to i důvod, proč se v Egyptě nerozvinulo dějepisectví, jež by sahalo daleko do minulosti. Takováto kultura paměti vzniká, ať je to kdekoliv, zpravidla na troskách zaniklého světa nebo alespoň následkem výrazných zlomů v tradici a zkušeností krize. Jako příklad nám mohou posloužit Řecko v období řecko-perských válek, Izrael, resp. Judsko za babylonského exilu, Mezopotámie v době železné a mohli bychom jmenovat další. Podobných zlomů v tradici a zkušeností krize Egypťané jistě nemohly zůstat ušetřeni. Vypadá to tudíž, jako by masivní přítomnost památných staveb a přetrvávající opakované užívání starých monumentů v kultu nenechalo onu zkušenost trosek ve vlastním smyslu vystoupit na povrch. Egypťané patrně nikdy neseděli na ruinách zmizelého času a nehledali svou spásu ve vzpomínkách.

 

V Pozdní době se ovšem můžeme setkat s rituálem, který nepředstavuje jen inscenaci kulturní paměti, nýbrž oslavuje v nejdoslovnějším smyslu slova akt toho, co lze nazvat re-membering, opětovné spojení rozptýlených údů v živé tělo. Slaví se koncem měsíce choiak a v Pozdní době byl nejvýznamnějším egyptským svátkem. Sváteční období začíná znovu nalezením a balzamováním roztroušených údů zabitého Usira, jehož tělo je rituálně opět spojeno a oživeno, a končí Usirovým zmrtvýchvstáním (svátek "vztyčení sloupu džed") a nástupem Hora, jeho syna a mstitele, na trůn. Mýtus, z něhož svátek vychází a který v souvislé podobě vypráví teprve Plútarchos, je transpozicí kultu zemřelých do sféry makrokosmické a politické. Stejně jako rituál balzamování reintegruje membra disiecta neživého těla v novou jednotu, která má duši a je schopná života, obřady prováděné o tomto svátku reintegrují membra disiecta zabitého Usira v jednotu, jež představuje egyptskou zemi. Znovu se zde ozřejmuje, jak silně jsou egyptské formy kultury paměti a konstituce identity ovlivněny zkušeností smrti a touhou smrt překonat. Znovu sjednocené a v oduševnělou jednotu reorganizované tělo zabitého boha představuje symbol rituálně uskutečněné konečné podoby Egypta jakožto politického a kulturního celku. Dvaačtyřicet Usirových údů, které se během svátku sbírají, sjednocují a oživují, odpovídá dvaačtyřiceti egyptským krajům. Podle mýtu Sutech – Tyfón Usira nejen zabil, ale navíc jeho mrtvolu rozsekal na kusy a jednotlivé končetiny rozptýlil po celé zemi. Existovala přesvědčení, že každý kraj uchovává určitou část Usirova těla jako základní tajemství a posvátný předmět. K svátku choiak patřilo "procesí s kanopami", v němž personifikované kraje přinášely ve slavnostním průvodu pro ně typickou část těla v "kanopě" (váze s figurálně ztvárněným víčkem), aby tělo boha mohlo být znovu složeno dohromady. V příslušných textech se pak praví: "Přináším ti dvaačtyřicet měst a krajů, jež jsou Tvými údy, celá země je založena pro tebe jako místo tvého těla", nebo "dvaačtyřicet krajů je tvými údy".

 

Egypťané tedy Usirovo rozsápané tělo zpodobňovali jako mnohost krajů a obřadem sjednocení a balzamování Usira oslavovali zároveň jednotu, celistvost a neporušenost egyptské země. Tento obrat k politické sféře je, jak již bylo řečeno, charakteristický pro konečnou fázi egyptské kultury, kdy země ztratila politickou samostatnost a dostala se pod nadvládu nejprve Peršanů a později Řeků a Římanů. V této době se jednota, posvátnost a věčné trvání země zapřísahá v mnoha textech a obřadech. Toto hledání, sbírání a spojování, jež bylo každoročně oslavováno nejen obřady svátku choiak, nýbrž je smyslem mnoha dalších rituálů, a jímž se Egypťané neustále ujišťovali o ohrožené identitě a integritě vlastní kultury, bychom mohli shrnout anglickými pojmy "re-collection" a "re-membering", které odpovídají našim výrazům "vzpomínka" a "vzpomínat", avšak z etymologického hlediska ve svém základním významu znamenají právě "znovu sbírat" a "znovu spojovat". V případě tohoto sociopolitického obrazu těla se jedná o symbol náboženské, historické a politické jednoty Egypta. Usirovo tělo je tělem s vlastními dějinami, a právě tyto dějiny jsou během obřadu jeho opětovného spojení (re-memberment) připomínány (remembered). Usirova smrt a Horův nástup na trůn tvoří politický mýtus. Bůh Sutech neztělesňuje pouze kosmické, nýbrž i politické síly chaosu, Asyřany, Peršany, Řeky a nakonec Římany.

 

Zdá se mi mylný  názor, že se jedná pouze o variantu rozšířeného vegetačního mýtu o umírajícím a znovu ožívajícím obilném zrnu. Samozřejmě i tento motiv náleží k základní podobě mýtu o Usirovi. Zcela jistě to však nebyla starost o klíčky setby a obnovu vegetace, jež tento mýtus a jeho sémantiku roztrhání a znovu spojení postrčila do středu staroegyptské kultury. Skrývá se za ním starost o přetrvání této kultury samotné, o překonání krize, jež je vykládána a oslavována jakožto rozervanost. V mýtu o Usirovi se od počátku jednalo spíše o dějiny než o vegetaci. Ze všech egyptských mýtů je tento mýtus nejdějinnější či nejpolitičtější, v jeho různých motivech a epizodách jsou vykládány a ustavičně se odrážejí historické činy králů. Obřady vztahující se k tomuto mýtu zdůrazňují v první řadě politicko-dějinný řád. V papyru Jumilhac, jednom kultickém teologickém traktátu z Pozdní doby, můžeme číst:

 

"Pokud budeme na tomto místě a v čase jim určeném zanedbávat Usirovy obřady, ... bude země připravena o své zákony, lůza ponechá své pány na holičkách a nebudou už nařízení pro lid. Když nepříteli, kterého máme před sebou z vosku, na papyru či ze dřeva, podle předpisů rituálu nesrazíme hlavu, povstanou proti Egyptu cizáci (´obyvatelé pouště´) a nastane válka a povstání po celé zemi. Lidé přestanou poslouchat krále v jeho paláci a země bude připravena o své ochránce."

 

V řecko-římské době se egyptská kultura jeví jako smysluplný celek, jež je stále více ohrožován zapomínáním a rozdrobováním. Na samém konci této kultury stojí text, jenž její zánik, definitivní zapomenutí a roztroušení tohoto officium memoriae líčí jako zánik světa. Podobně jako dnes mluvíme o konci dějin, tento text vypráví o konci obřadů a zániku kosmogonické memoria, jež zaručovala souvislost mezi kosmem, řádem a dějinami. Tento text je součástí Corpus Hermeticum. Předchází mu popis kultu a jeho obrazné funkce, jež má napodobovat nebeské děje na zemi a tímto způsobem "přitahovat" na zem kosmické blahodárné síly.

 

"A přesto nastane doba, kdy se bude zdát, že Egypťané se zbožností v srdci a ustavičnou oddaností marně ctili bohy, a všechno posvátné uctívání bohů bude zbytečné a neplodné. Neboť božstvo vystoupí ze země opět na nebesa a opustí Egypt. Tato země, kdysi sídlo posvátných obřadů, bude nyní připravena o božskou přítomnost. Cizáci zabydlí tuto zemi a veškeré kultu budou nejen zanedbávány, nýbrž, což je horší, pod hrozbou trestu zakázány. Celá tato přeposvátná země, vlast svatyní a chrámů, bude poseta náhrobky a mrtvými. Ó Egypte, z tvých obřadu zbudou jen bajky, kterým tvé děti později nebudou věřit, zbudou jen slova vytesaná do kamenů (...)

 

V oněch dnech se lidem život omrzí a přestanou obdivovat a uctívat kosmos (mundus). Tomuto celku, dobrému tak, že nikdy nic lepšího nebylo, není a ani nebude, bude hrozit, že zanikne, lidé na něj budou pohlížet jako na přítěž a pohrdat jím. Už nebudou milovat tento svět, nesrovnatelné boží dílo, tuto proslulou stavbu složenou z nekonečně dobrých rozmanitých tvarů, nástroj (machina) boží vůle, jež svou milostí bez závisti vlévá do svého díla, kde se v harmonické mnohotvárnosti vše hodné úcty, chvalořečení a lásky ukazuje jako jedno a všechno. Dají přednost temnotě před světlem a smrti před životem. Nikdo nepozvedne oči k nebi. Zbožného budou považovat za blázna, bezbožníka za moudrého, zuřivého za statečného a zlého za dobráka (...)

 

Bohové se oddělí od lidí – jak bolestné odloučení –, a na zemi zůstanou jen zlí andělé, kteří se smísí s lidmi a bídně budou násilím pobízet k nejrůznějším zločinům, k válkám, krádežím a podvodům a ke všemu, co se protiví povaze duše. V oněch časech už země nebude pevná a moře splavné, nebesa nebudou držet hvězdy v jejich oběžných drahách a ani hvězdy nebudou dodržovat své nebeské dráhy. Každý božský hlas nutně umlkne. Plody země shnijí, půda bude neplodná a samotný vzduch utichne ve skličující malátnosti.

 

To je stařecký věk světa: nepřítomnost náboženství (irreligio), řádu (inordinatio) a smyslu (inrationabilitas)."

 

Stařecký věk světa – to je jeho postiženost smrtí, jež je následkem přerušení obřadů, vymizení spravedlnosti a zapomínání. Nic než metafora zestárnutí neukazuje jasněji, že egyptskému chápání se svět ve skutečnosti odhaloval na základě zkušenosti smrti a touhy po trvalosti, nesmrtelnosti a životě. Textu musíme dát za pravdu v tom, že z kultury starověkého Egypta zbyly jen popsané kameny, a můžeme se radovat alespoň z toho, že jsme mezitím dospěli do stadia, kdy jsme nápisy schopni přečíst. Poselství těchto kamenů je jedinečným protestem proti smrti a snad nejvelkolepějším pokusem o její překonání, jaký kdy lidstvo podniklo.

 

Egypt je jistě extrémní případ. Ale pro tázání kulturologické thanatologie bude možná znamenat totéž, co pro Sókrata a jeho partnery v rozhovoru znamenal stát v otázce spravedlnosti: makroskopii, jež skrze zvětšení a zesílení ukáže struktury, které lze zobecnit a které by bylo možné předpokládat i tam, kde nevystupují na povrch tak zřetelně. Prozkoumat tuto oblast by bylo jedním z úkolů kulturologické thanatologie – kdyby jednou vznikla.

 

 

lišta

 

 

ASSMANN, Jan. Smrt jako fenomén kulturní teorie.  Překlad Radka Fialová. Praha : Vyšehrad, 2003. 69 s. ISBN 80-7021-514-3.  S. 41-69.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.