Mýty kosmogeneze I - úvod

01. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

Geb_NutKdyž vezmeme v úvahu staroegyptské nazírání světa s jeho kvalitativně a metafyzicky rozdílnými kategoriemi bytí (vyjádřenými bohy), můžeme očekávat, že mýty, které pojednávají o vzniku tohoto světa, budou spíše vysvětlováním vztahů mezi těmito rozdílnými kategoriemi než pokusem o jednoduché fyzikální vysvětlení vzniku vesmíru. Myty o stvoření pojednávají o "vertikální" ontologii, která sahá od nejvýše postavených bohů vzdálených od fyzického světa přes božstva více méně zapojená do světa jevů až ke stvořením, která tento svět obývají.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


Geb_Nut

Když vezmeme v úvahu staroegyptské nazírání světa s jeho kvalitativně a metafyzicky rozdílnými kategoriemi bytí (vyjádřenými bohy), můžeme očekávat, že mýty, které pojednávají o vzniku tohoto světa, budou spíše vysvětlováním vztahů mezi těmito rozdílnými kategoriemi než pokusem o jednoduché fyzikální vysvětlení vzniku vesmíru. Myty o stvoření pojednávají o "vertikální" ontologii, která sahá od nejvýše postavených bohů vzdálených od fyzického světa přes božstva více méně zapojená do světa jevů až ke stvořením, která tento svět obývají. To znamená, že mýty o stvoření vytyčují hierarchii bytostí od Božství neboli Absolutního Ducha až ke stvořením hmotným. Tato hierarchie však není v žádném případě statická. Je znázorňována jako následnictví bohů a božských jevů ve vesmíru, jehož výsledkem je projevení se světa takového, jaký známe. Vysvětlování spočívá v popisu představ zobrazujících vzájemné vztahy mezi bohy: představ vytvoření, zrození, spojení a rozdělení.

 

Tyto mýty o stvoření lze tudíž chápat přinejmenším dvěma způsoby. Na jedné straně zachycují ontologii, v jejímž rámci mohou být popsány vztahy mezi věčným světem bohů a časoprostorovým světem obyčejných lid...

.... Zvou nás tak, abychom nahlédli za fyzický řád do metafyzického, na kterém je tento fyzický řád založen a z něhož se věčně vynořuje. Kdyby činnost duchovních bytostí, které existují ve vyšších sférách, polevila, svět by se navrátil do svého původního prvotního stavu. Mezi časoprostorovým a duchovním řádem existuje neustálý a nutný vztah, přičemž ten první je zcela a naprosto závislý na tom druhém.

 

Na straně druhé, jelikož proces tvoření je vyzařováním věčného světla ducha do časoprostorové matrice, je tento proces něčím, v čem je prostorovost a časovost nutně obsažena. A to nikoliv "pouze na začátku", jak prostorovost a časovost chápe mýtus biblický. Mýty o stvoření popisují evoluční proces – evoluci převážně duchovních podmínek v předprostorové prostorovosti a předčasové časovosti. Jak tomu máme rozumět?

 

Pro starověké Egypťany, kteří se ohlíželi do vzdálené minulosti, byly podmínky existence v této minulosti zásadně odlišné od podmínek, které převažovaly v době starověkého Egypta. Čím dále do minulosti hleděli, tím se vesmír zdál být více vnitřním. Sama prostorovost se rozpouštěla do stále více vnitřní a stále více "tekoucí" modality, ve které prostě už neexistovaly žádné vnější opěrné body. Původní stav vesmíru byl zcela vnitřní. Neobsahoval nic jiného než duchovní bytosti, které ho tvořily a které vytvářely jeho odlišné kvality. Pokud byly tyto bytosti popisovány pomocí svého vnějšího aspektu (např. Re jako zdroj životodárného světla, Šu jako zářící duch naplněný světlem, nebo Šuova manželka Tefnut jako vlhkost), je nutno tento vnější aspekt chápat jako projevování se kvalit původně se neprojevujících. Jinými slovy: světlo, vzduch a vlhkost existovaly pouze v plně duchovní či božské podobě. Nebyly světlem, vzduchem či vlhkostí, jak je známe my, protože svět sám ještě nepočal existovat.

 

Stejně tak čas chápali starověcí Egypťané jako něco, co se směrem do minulosti stále více mění. Čas, podobně jako prostor, ztrácel svou vnější tvář. V daleké minulosti nebyl čas určován ročními cykly Nilu, slunce, měsíce a Síria. Dosud tyto vnější opěrné body nezískal a byl měřen pouze na základě vztahů v posloupnosti bohů, kteří vládli "nebeskému" Egyptu. Tento věk bohů byl nazýván Prvotní čas či Poprvé. Byl to "čas" předtím, než se objevil čas v pozemském slova smyslu. Takže mýty o stvoření vedle toho, že definují ontologii, stejnou měrou popisují i "metafyzickou historii". Tedy to, jak se Božství či Absolutní Duch vylévali do svého vnějšího projevení se. Tímto vyléváním přijímal prostorový a časový svět svou dnešní formu. Mýty o stvoření starověkých Egypťanů jsou proto zcela nepodobné současné vědecké kosmologii, ze které jsou vypuštěny všechny aspekty vertikální dimenze, a která – protože se pokouší vysvětlit vznik kosmu pouze na materialistických základech – je neschopná do sebe začlenit kosmos existující pouze na duchovním základě.

 

Ve starověkém Egyptě existovalo mnoho mýtů o stvoření. Právě tolik, kolik bylo kultovních center rozličných bohů. Zaměříme se na tři nejdůležitější mýty, které do značné míry působily jako archetypální modely, ze kterých byly ostatní mýty o stvoření odvozeny (např. mýtus Amona v Thébách) a které dohromady tvoří poměrně ucelený obraz o tom, jak byly chápány vztahy mezi světem projeveným a neprojeveným. Tyto tři kosmogonické mýty vznikly v kultovních místech tří bohů (Rea, Thovta a Ptaha), nacházejících se v Heliopoli, Hermopoli a Memfisu. Tyto mýty jsou většinou označovány jako heliopolský, hermopolský či memfidský mýtus o stvoření či kosmogonie. Je však třeba mít stále na paměti, že to, co je odlišuje, není ani tak skutečnost, že pocházejí z odlišných míst, ale spíše odlišné chápání mýtu vycházející z kultů rozdílných bohů. Každý z těchto bohů zastával v egyptském pantheonu určitou funkci, která se odrážela v pozici, kterou zaujímal v rámci pronikání božského do vnějšího svět...


.... I když není možné stanovit přesné stáří vzniku jednotlivých mýtů, způsob jejich formulace a formální podoba určité datování umožňuje. První zmínky o heliopolské kosmogonii nacházíme v Textech pyramid pocházejících z období Staré říše, kdežto hlavním zdrojem vědomostí o systému hermopolském jsou Texty rakví z období Střední říše. Naše znalosti kosmogonie memfidské jsou opřeny o text pocházející z Pozdní doby, o němž se předpokládá, že je kopií zdroje pocházejícího z období Nové říše. Takže tyto tři mýty o stvoření, o nichž budeme uvažovat, pokrývají celou historii starověkého Egypta.

 

Je možno tvrdit, že každý z mýtů byl po určité časové období dominantní, ale to není to, proč jsme si je vybrali. Vybrali jsme je spíše proto, že každý z nich zdůrazňuje jiné aspekty mýtu stvoření, což prohlubuje jejich metafyzický význam. Heliopolská kosmogonie je zaměřena na počáteční akt božského definování sama sebe, který stvoření světa umožnil. Ale málo se zajímá o stvoření světa jako takového, spíše se zcela soustřeďuje na duchovní události, které stvoření předcházely. Naopak hermopolský mýtus klade důraz na způsob, kterým se božská tvořivá síla promítá do vnějšího světa. Opět si ale příliš nevšímá hmotné úrovně, zaměřuje se spíše na uspořádání přechodu z neprojeveného do projeveného. Memfidský mýtus se pak zabývá především vtělením božské látky do hmotné formy a věnuje velikou pozornost podrobnostem vtělení ducha do hmoty.

 

Hlavním protagonistou heliopolské kosmogonie byl Atum-Re, bůh spojovaný především se sluncem. Slunce pro starověké Egypťany představovalo, daleko více než kterýkoliv jiný kosmický objekt, soustředěnou moc nebeské oblasti. Hlavní postavou hermopolského mýtu je měsíční bůh Thovt, okolo nějž se celá tamější kosmogonie otáčela. Měsíc, který odráží sluneční světlo, může být považován za kosmické těleso, které odpovídá oblasti mezi nebem a zemí. Memfidské kosmogonii pak vévodí bůh Ptah, spojovaný především se zemí a oblastí hmoty. Tyto tři kosmogonie nelze tudíž považovat za vzájemně mezi sebou soutěžící či rivalizující, ale spíše za společně vyjadřující drama pronikání ducha do hmoty tak, jak probíhá ve třech odlišných oblastech. Pokud se na ně podíváme takto, tvoří všechny tyto tři mýty dohromady metafyzický celek odpovídající tomu, který můžeme nalézt v Upanišádách.

 

(pokračovat druhou částí článku)

 

 

lišta

 

 

NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha : Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. Kapitola Mýty kosmogeneze. S. 39-63.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.