Hieroglyfické písmo a umění II

30. 09. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

hieroglyfy1Pevná pravidla týkající se zobrazování se vztahují na drobné hieroglyfy i na největší scény z chrámových stěn. Pro snazší rozpoznání je každý předmět nahlížen  ze své nejcharakterističtější stránky a v případě potřeby rozčleněn na jednotlivé složky. Tento přístup prozrazuje mnohem víc než pouze snahu zobrazit co nejlépe svět a předat tak informaci druhému člověku. Aspektuální umění egyptských královských dílen usiluje s veškerou tvůrčí silou o to, aby své náměty učinilo věčnými. Výtvarná tvorba sama sebe přestává nazírat jako technický výkon a stává se náboženskou událostí na úrovni zrození, ať už jde o narození dítěte nebo o počátek hmoty.


Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


hieroglyfy1

(zpět na první část textu)

 

Pevná pravidla týkající se zobrazování se vztahují na drobné hieroglyfy i na největší scény z chrámových stěn. Pro snazší rozpoznání je každý předmět nahlížen  ze své nejcharakterističtější stránky a v případě potřeby rozčleněn na jednotlivé složky. Tento přístup prozrazuje mnohem víc než pouze snahu zobrazit co nejlépe svět a předat tak informaci druhému člověku. Aspektuální umění egyptských královských dílen usiluje s veškerou tvůrčí silou o to, aby své náměty učinilo věčnými. Výtvarná tvorba sama sebe přestává nazírat jako technický výkon a stává se náboženskou událostí na úrovni zrození, ať už jde o narození dítěte nebo o počátek hmot...

....

 

V egyptském umění musí postavy žít, pokud mají splnit svůj účel a zabezpečit věčný řád v chrámech nebo věčný život majitele hrobky. Každá socha, každá rakev v lidské podobě, každý důležitý obraz byl rituálně zasvěcen tzv. otevíráním úst, při němž se kněží dotýkali jejich úst zvláštními rituálními čepelemi, aby jim umožnili dýchat a přijímat obětiny. Když byla podoba takto zasvěcena, mohla trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů; mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem. Samotného sochaře bylo možno označit jako sanch, "ten, kdo přivádí k životu, oživovatel. Moc přivádět k životu se nazývala heka a jedna z rituálních čepelí užívaných při otevírání úst se nazývala verhekau, "mocná silou heka; s tímto jménem se znovu setkáváme v podobě kobry na králově čele, Verethekau. Jako tvůrčí síla se heka  viditelným způsobem projevuje v umění, přičemž se řídí pevnými pravidly předávanými po staletí stejně pečlivě jako hieroglyfy. Principy tohoto umění lze nejlépe osvětlit na původních příkladech, přičemž v našem případě nám nejlépe poslouží zpodobnění samotné Verethekau.

 

Představme si ji nejdříve na základě slovního popisu: had s ženskou hlavou a ňadry kojí lidské dítě. První reakcí moderního čtenáře bude nejspíše nepochopení, pokud své vizuální představy obvykle vytváří na způsob fotografie. Naivně doslovná vnímavost nepřipouští hybridní, nesourodé podoby nebo vnitřně rozporné scény jako je had větší než člověk nebo zvíře s lidskou hlavou. Příšery jsme zapudili do okrajové oblasti bájí a obtížně pochopitelná seskupení jsme vykázali do bezpečí neskutečného světa fantazie. Podívejme se nyní na egyptské zpodobnění této nepředstavitelné scény. Starověký umělec, nezatížen předsudky doslovnosti, byl schopen vytvořit svůdný a přesvědčivý obraz beze stopy  monstrozity. Had znázorňuje sílu vycházející ze země a vztyčená kobra s roztaženou kápí, připravená k útoku, představuje tuto sílu v akci, při obraně řádu proti chaosu. Zde krmí chlapce, kterého koruna a odznaky vlády určují jako panovníka, dítě bohů, které je samo o sobě pozemským zástupcem tohoto řádu. Umělec znázornil hada kojícího mužského jedince tak, že mu dal ženskou hlavu a ňadra, aniž by při tom porušil metaforický význam kobry nebo soulad scény. Zaměřil se na každou jednotlivou část těla, znázornil ji z nejvýraznějšího úhlu pohledu a pak složil jednotlivé prvky v jeden celek.

 

Metodu rozložení a opětného skládání používaly různé kultury v průběhu dějin pro vytvoření dojmu monstrozity. V egyptském umění naproti tomu kombinace navenek nespojitých prvků vytváří harmonický soulad bez viditelných přechodů. Staroegyptský umělec má neustále na mysli celkovou kompozici, každý prvek předkládá jako dokonalou jednotu a mezi prvky navzájem dodržuje náležité proporce; tímto způsobem se vyhýbá nesouladu, který bychom při navazování prvků, které jsou v přírodě odděleny, jinak mohli očekávat. 

 

Řádka hieroglyfů na přívěsku jmenuje obě postavy:  "dokonalý bůh Tutanchamon, milovaný bohyní Verethekau. Proslulý král-chlapec vládl jediné desetiletí a zemřel ve věku pouhých 17 let, což je historická skutečnost, která umocňuje účin tohoto zobrazení. Bohyně zde ztělesňuje představu moci, která je jádrem faraónské představy o tomto a onom světě. Spíše než jako jméno vztahující se i na jiné bohyně se Verethekau objevuje jako samostatná bohyně, především na stěnách chrámů postavených ve Vesetu ve 1...

.... a 13. století př. n. l., tedy v jednom ze dvou období, z něhož se v Egyptě zachoval větší počet chrámových staveb. Tyto scény ukazují bohyni s tělem ženy, což jí umožňuje svírat různá žezla, a s hlavou lvice,  což ji ztotožňuje se lví silou, odvěkým symbolem moci nad nepřáteli. V nápisech se Verethekau objevuje již o tisíc let dříve jako jedno z označení pro sílu ochraňující panovníka a graficky zobrazovanou jako kobra tyčící se na jeho čele. Tato kobra může být ztvárněna do podoby čelenky a Egypťané ji zcela případně pojmenovali iaret, "zvedající se hadí bohyně. V egyptologii se iaret obvykle překládá jako "ureus, což pochází z řecké  verze pojednání o hieroglyfech, které ve 4. století n. l. sepsal Egypťan Horapollo. Jiné řecké texty překládají iaret prostě jako basiliskos, "královská koruna.

 

Ze všech různých jmen pro kobří čelenku je Verethekau zdaleka nejsevřenější; intenzitu významu lze pouze nedokonale přeložit jako "bohyně velká silou heka. Slovo heka označuje sílu a energii, skrze níž došlo k prvotnímu rozvinutí stvořeného světa a z níž tento svět stále čerpá svou posilu. V egyptském podání cesty slunečního boha v bárce napříč nebesy a podsvětím doprovázejí slunce Rea obvykle tři další bozi: Sia, tj. "vnímání, Hu, tj. "vyjádření, a Heka. Zatímco první dvě postavy lze vcelku snadno chápat jako božsko vidění a božský rozkaz, Heka lze do dnešního jazyka převést jen velmi obtížně a porozumět mu vyžaduje mnohem větší úsilí.

 

Heka se často překládá jako "magie, ale v našem pojetí se toto slovo spojuje s ostrým předělem mezi oficiálními a zapovězenými náboženskými rituály, který ve starém Egyptě nenacházíme ani v náznaku. Naše slovo "magický může znamenat "podivuhodný či "okouzlující, ale obsahuje též konotace pověry společností zavržených obřadů. Staří Řekové slovem magie označili cizí a podezřelé představy a obřady, které prý provozovali Mágové, o nichž se předpokládalo, že žijí kdesi v blízkosti Persie, úhlavního nepřítele klasického Řecka.  V současné době je magie obvykle odsuzována k podřadné roli protikladu, ať už vůči náboženství nebo vědě. Ve světě starých Egypťanů obdobný pojem okrajových oblastí víry a rituálů neexistoval. Naše slovo "magie je s heka totožné jen v tom smyslu, že budí údiv a bázeň. Není s to vyjádřit funkci heka v textech a zobrazeních faraónské doby. Zde není heka rozhodně odsunuto někam na okraj společnosti, nýbrž vyjadřuje tvořivou a ochrannou moc, která je podmínkou všeho života. Takovou sílu lze zneužít ke škodlivým či protispolečenských záměrům, ale Egypťané neměli pro takové zneužití žádný zvláštní výraz, který by odpovídal řeckému a židovsko-křesťanskému pojetí magie. Ve svém základním významu heka vyjadřuje tvůrčí popud, sílu nadřazenou dobru i zlu.

 

Heka doprovází slunečního boha na jeho cestě nebesy a tatáž síla se tyčí na čele panovníka prosazujícího na zemi řád, který bůh stanovil. Chráněnci síly heka se mohou stát i jednotlivci, jak se lze dočíst v Naučení pro krále Merikarea, literárním textu z doby Střední říše, v němž se připomínají dobrodiní, která bůh dopřál lidstvu: "Učinil pro ně heka jako zbraň, aby mohli odvracet rány osudu. To, že i jednotliví lidé používali heka, nám potvrzují četné papyrusové svitky, tyto starověké knihy, které obsahují slova vyjadřující sílu heka, jejichž přednášení mělo vést k uchování nebo znovunabytí zdraví. Vinou předpojatosti novodobého myšlení je pro nás nanejvýš obtížné odolat pokušení označit takové texty za "magické a tím je oddělit od spíše "lékařských pasáží, ale takové oddělování zcela ruší dávnou jednotu. Původně tvořilo přednášení spolu s léky a návodem, jak postupovat, tři základní složky léčení. Není pro nás snadné na dálku posoudit, do jaké míry byl každý z těchto postupů účinný, ale můžeme alespoň ocenit potřebu všech tří základních oborů léčení: léky, léčebné působení a mluvené slovo doprovázející léčbu. Označením pro tato slova bylo heka.

 

Dalším slovem, které se často překládá jako "magie, je achu, síla spojovaná s představou ach. Podobně jako ach, tj. "proměněný duch nebo zemřelý, který došel spásy, a sachu, tj. "texty k uskutečnění proměny, je toto slovo pevně spojeno s představou "světla jako podmínky života a jedné z nehmatatelných sil světa. Představa světla obsahuje nádech užitečnosti, takže ach lze použít například o synovi, který koná zbožné skutky pro svého otce, nebo přeneseně o osobě, především panovníkovi, jejíž skutky přinášejí prospěch bohům. Toto myšlenkové předivo tvoří náplň jména Achnaton, tj. "ten, který je ach pro sluneční kotouč. V textech určených pro léčení a ochranu zdraví se achu, tj. "moc světla nebo "proměnění, často vyskytuje souběžně s heka, ústředním slovem pro tvořivou sílu.

 

V boji proti nebezpečí a nemocem užívali egyptští léčitelé vedle slov i zobrazení. Zejména ve 4. století př. n. l. splétali text a obraz tím, že svá magická říkadla vpisovali na stojící kameny ("stély), které znázorňovaly boha Hora v podobě dítěte, nebo přímo na sochu léčitele. Dokonalou ukázkou Horových stél je Metternichova stéla, která nese jméno po slavném rakouském státníkovi z 19. století, jemuž tuto památku věnoval v roce 1828 egyptský guvernér Muhammad Alí. Stéla pochází z doby posledního rodilého panovníka celého Egypta Nachthorhebejeta (360-342 př. n. l.) a představuje neobyčejně rozsáhlou sbírku říkadel a zobrazení božstev a sil, které bylo třeba ovládnout.

 

Vynikajícím příkladem léčitelských soch je socha Džedhora-Spasitele. Úředník a učenec Džedhor, žijící ve 4. století př. n. l., se nechal zpodobnit jako věrný chrámový strážce dřepící na zemi, což je typ soch doložený od Střední říše a označovaný jako blokové sochy. Džedhorova postava je usazena na masivní podstavec, v němž je u nohou sochy vyhloubena mísa. Každé dostupné místečko na povrchu sochy i podstavec je pokryto hieroglyfickými texty obsahujícími říkadla, která měl léčitel pronášet nad nemocným. Každý léčitelský text, neboli text heka, chránil Džedhora za života i po smrti navěky proti ohrožení, ale měl i širší společenskou funkci. Každý žijící člověk mohl hledat ochranu proti nemoci a nebezpečí v tom, že vypil vodu přelitou přes zobrazení Džedhora a zachycenou v prohlubni u jeho nohou.

 

Kvalita provedení Metternichovy stély i Džedhorovy sochy jasně svědčí o velkém významu těchto děl. Nejsou výrazem pověr tradovaných kdesi na okrajích společnosti, nýbrž představují pečlivě promyšlená díla, jejichž prostřednictvím nejvyšší hodnostáři své doby usilovali o zapojení sil tohoto světa do obrany dobra proti zlu. Na Džedhorově soše se umění a písmo slévají do pramene živé vody pro tento svět. Rytmus a metrická stavba říkadel jsou nám neznámy a můžeme si je jen představovat, ale přesto nám tato socha umožňuje postihnout dávnou součinnost zrakového a sluchového dojmu, umění a poezie.

 

Nesmrtelnost těchto děl a textů náležela především bohům a člověk, který chtěl získat věčný život, se k nim musel po své smrti připojit. K dosažení tohoto cíle používali Egypťané různé strategie: snažili se dosáhnout jednoty s každodenním znovuzrozením slunce tak jako stvořitel, sluneční bůh Re, a s každoroční obnovou rostlinného života na zemi tak jako bůh mumifikovaných zemřelých Usir. U vědomí, že lidský život na tomto světě závisí na potravě jako zdroji energie, aplikovali analogii potravy na posilu zemřelých a začali zásobovat těla po smrti obětinami potravin, tak jako přinášeli obětiny zpodobněním bohů. Obživu zemřelého mohla zajišťovat rodina, nebo mohl být k udržování nezbytného každodenního kultu určen placený obřadník. I když se však Egypťanům dařilo udržet zájem o obětování zemřelým po více než obvyklé tři nebo čtyři generace, byli si plně vědomi nelítostné skutečnosti, že dříve nebo později všechny rodinné vazby skončí.

 

Hieroglyfy a kanonické umění vyplňují tuto propast a poskytují rituální záruku věčné existence: texty a zobrazení navěky bezprostředně a spolehlivě  poskytují zemřelému nezbytné jídlo a pití. Princip věčné obživy vyjadřuje egyptské slovo ka, někdy používané prostě pro "potravu", ale nejčastěji v nesčetných hieroglyfických nápisech s prosbou, aby panovníkova oběť bohům byla postoupena ve prospěch ka jmenovaného jednotlivce. Panovnická moc musí trvat věčně, a vždy proto bude nějaký panovník obětovat bohům a zabezpečovat tak nevyčerpatelný zdroj obživy, pokud si na ní člověk v zájmu vlastního posmrtného života zajistil účast.

 

Ka ovšem nebyl jen pouhý přízrak ze záhrobí. Toto slovo vyjadřuje samotnou podstatu žití, nebo volněji řečeno životní princip. Energie výživy, světsky zachytitelná jako počet kalorií ve stravě, se v pojmu ka dostává na úroveň, kterou považujeme za abstraktní a duchovní. Naše analytické myšlení nám neustále vnucuje podvojné vidění světa s dvojicemi typu tělo a duše, fyzické a spirituální. Ka odporuje zvyklostem současného myšlení, představuje zároveň "fyzickou" potravu i "spirituální" energii a zachovává tak jednotu naší pozemské existence, do značné míry podobně jako heka odporuje našemu navyklému odvolávání se na protikladné dvojice typu "magie" a "věda" nebo "racionální" a "iracionální".

 

V Egyptě je prvotním dokladem božství na zemi panovník a panovníkovo ka představuje zcela mimořádný příklad síly, která musela tomuto slovu v době faraónů náležet. Ka neboli královskou energií je samotný bůh královské moci Hor v podobě nebeského sokola, majestátně panujícího ve svých výšinách. Nejstarší doložené hieroglyfy jsou jména panovníků vepsaná do obdélníku znázorňující obvodní zeď královského dvora z doby nejstarších dynastií s fasádou členěnou výklenky, na němž stojí sokol, kterého lze na základě pozdějších textů ztotožnit s Horem. "Horus" je latinská forma egyptského jména Hor, původně Heru, s významem "vzdálený bůh" a tato nebeská moc se na zemi projevovala v královském paláci jako panovník. Horovo jméno vytváří z každého nového egyptského panovníka novou a jedinečnou formu tohoto boha; jeho užívání se udrželo právě po tu dobu, dokud existoval pojem egyptské panovnické moci, tedy od zrození národního státu za 1. dynastie až do rozkladu specificky egyptské monarchie za římských císařů, kteří vládli Egyptu o třicet pět století později.

 

Ve scénách znázorňujících panovnickou moc krále často následuje malá postava, která na hlavě nese Horovo jméno umístěné mezi paže hieroglyfu ka. Tato postava dává zřetelně na vědomí, že Hor je totožný s ka, touto životodárnou energií, a to jak královské moci, tak každého jednotlivého panovníka. Jedna socha vyjadřuje lépe než všechny ostatní hledisko, že panovník je prostřednictvím svého ka roven bohům, a to dřevěná postava efemérního vládce Aujebre Hora z 13. dynastie. Možná není náhodou, že tato jedinečná socha znázorňující ka panovnické moci byla nalezena v hrobce krále, jehož vlastní rodné jméno bylo Hor a který tak vyjadřoval své ztotožnění s Horem na dvou úrovních. Mezi několika málo předměty nalezenými ve zmíněném hrobu tato socha znázorňující ka vyniká a zdůrazňuje panovníkovo božství udržované  bohem, s nímž sdílel panovnickou moc i jméno. Žádná další významnější památka na krále Hora se nedochovala, ale tato postava nahého muže nesoucího na hlavě hieroglyf ka plně dosahuje brilantní dokonalosti královských dílen klasické doby 12. dynastie. Panovník před námi nestojí jako smrtelná schránka krátce vládnoucího monarchy, nýbrž jako nesmrtelný bůh. Královská moc, vyjádřená touto Horovou sochou ka, tak dokonale ztělesňuje sílu, která udržuje veškerý život.

 

Jestliže panovník byl bohem již za života na zemi, jeho poddaní usilovali o totéž nesmrtelné postavení po smrti. Za Staré říše si panovníci vyhradili zvláštní odznaky své jedineční formy božství. Mezi ně patřil královský šátek, dopředu trčící umělý fous, různá žezla a ureus. Další božský rys připisovaný panovníkovi nelze jednoduše vyjádřit slovem nebo obrazem; je jím jiná složka věčného života, ba neboli schopnost pohybu.

 

Ba se projevuje v egyptském umění jako letící vlaštovka, což je výstižná metafora volnosti. Tento pták bývá zobrazen s lidskou hlavou, takže tělo vyjadřuje volnost (v tomto případě volnost pohybu) a hlava vyjadřuje totožnost (v tomto případě muže nebo ženy, jejichž ba obraz představuje). S výjimkou textů spojených s královskou mocí a v umění se ba  objevuje teprve po konci Staré říše, kdy si panovníci vytvořili novou soustavu znaků pro své odlišení a nebránili už svým poddaným užívat, výlučně ovšem pro účely posmrtného života, některé odznaky královské moci a pojmy jako ba.

 

V kaplích hrobek Staré říše se hieroglyfické památky vládnoucí vrstvy omezovaly na zajištění věčné obživy potřebné pro ka. I to ovšem vyžadovalo určitou schopnost pohybu, protože zemřelý musel nějakým způsobem překonat nevelkou, ale v jistém smyslu rozhodující vzdálenost mezi svým tělem a samotnými obětinami. Tento přechod ze světa mrtvých do světa, kde se v ideálním případě stále připravovaly potraviny a nápoje pro zemřelého, na sebe bere neklamnou podobu dveří, vytesaných do věčného kamene, kterými mohl procházet pouze zemřelý s cílem zachovat si věčný život, to je ka.

 

Tyto "nepravé dveře" vznikly v době Staré říše, ale udržely si významné místo v obětních kaplích určených panovníkům i jejich poddaným i v následujících obdobích Střední a Nové říše.

 

Ani v jednom případě neobsahují obětní kaple zcela stejný soubor scén a textů, což svědčí o plodné představivosti egyptských řemeslníků. Povrchní současný pozorovatel, který možná v nezvyklém kánonu egyptského umění spatřuje neustálé opakování, tuto různost až příliš snadno přehlédne. I bez ohledu na chvat většiny dnešních návštěvníků ale některé odlišnosti ve výzdobě hrobních kaplí nelze přehlédnout. Jedno z těchto znázornění se objevuje v kapli Iduovy hrobky v Gíze, která byla postavena ve stínu tamních obrovských pyramid, v té době starých už tři století. V nepravých dveřích v této kaple se její majitel neobjevuje nenápadně v reliéfech a textech, nýbrž násilně proráží předěl mezi podzemní hrobkou a obětinami v kapli. Vynořuje se přímo ze země jako socha s nataženými pažemi a dlaněmi obrácenými vzhůru, tedy ve výstižné variantě hieroglyfu ka, aby si zajistil věčný přísun potravin a nápojů. Tato scéna je ozvěnou "výzvy k živým", napsané v hieroglyfech na stěnách obětní kaple a vyzývající návštěvníky, aby pronesli slova předepsané modlitby s cílem získat pro zesnulého podíl na obětinách, které panovník přináší bohům. Na oplátku tato výzva slibuje, že majitel hrobky se za ně přimluví při posmrtném soudu a bude bránit jakékoli nemoci nebo nebezpečí, které by mohlo hrozit těm, kdo ještě žijí. Idu se stejným důrazem předkládá svou výzvu v podobě mimořádně sugestivní sochy, která je výrazem pevného egyptského přesvědčení, že zemřelí i nadále zůstávají členy lidské společnosti.

 

Před kamennými dveřmi býval umístěn stolek pro obětiny a prohlubeň pro úlitby, a nápisy obvykle výslovně uváděly, komu je veškerá tato obživa určena. Na stěnách bohatších hrobových kaplí pak malované scény nebo mnohem trvanlivější kamenné reliéfy znovu a navždy ztvárňovaly vše, čeho bylo třeba pro spokojený život, a prostředky pro přípravu toho všeho. Tyto texty a znázornění nebyly určeny k tomu, aby zaznamenávaly minulý život, i když právě tento jejich aspekt je pro nás nesmírně cenný. Jejich úkolem nebylo život znázorňovat, nýbrž umožňovat. Proto se tak pečlivě vyhýbají jakýmkoli známkám nepořádku, rozkladu nebo nemoci a tak očišťují věčný život od jakýchkoli překážek nebo škodlivých jevů ze světa naší zkušenosti. Všichni lidé jsou věčně a dokonale mladí, vše, co bylo stvořeno, oplývá hojností a je bez poskvrny.

 

Kaple hrobek z doby Staré říše sice nezachycují ve scénách týkajících se věčného života žádný text pronášený na pohřbu, ale přesto někdy ukazují okamžiky přednášení. Vedle obřadníka, zpravidla nejstaršího syna, který vykonává obřady spojující zemřelého s obětinami pro něj určenými, stojí druhá, neméně důležitá postava držící papyrusový svitek. Hieroglyfy označují tuto scénu jako "předčítání sachu", což nás znovu vrací k pojmu ach, tedy proměněný  zemřelý.

 

Účinnost zobrazení zesnulých i přidružených textů vyplývala ze zasvěcujícího obřadu otevírání úst. V závěru Staré říše se do hrobů vládnoucí vrstvy přidávaly miniaturní soubory pro tento obřad, aby na věky věků posilovaly tento životodárný rituál. Jakmile se nástroj dotkl úst sochy či mumie, mohla se tato podoba stát schránou pro ka a základnou pro ba, jinými slovy být pro věčný život ka oporou stejně pevnou, jako bylo tělo po krátkou dobu smrtelné existence.

 

Každá podoba je nejživotnější tehdy, když nese hieroglyfický text, neboť pak je její totožnost, základ jejího účelu, vyjádřena jménem jako zvláštním sídlem moci. Vyhlídka na věčnost vysvětluje, proč mohla být otevírána i ústa rakve. Na vytvoření dokonalého obličeje pro tuto věčnou rakev, v egyptském obratu "schránku života", se proto vynakládala stejná péče jako u reliéfů, soch nebo maleb. Od 12. dynastie až do římské doby se tak klasickým tvarem rakve stala podoba mumie, znázorňující tělo zavinuté do lněných obinadel s odkrytou hlavou, přesně tak jako na znázorněních boha Usira a Ptaha. Podobně jako v případě ba se pak tělo stává symbolem božského postavení mumifikovaného zemřelého, jehož hlava blíže určuje muže či ženu. Text uzavírá tento ideální obraz doplněním jména.

 

Sledujeme-li rituál přechodu, kterým se smrtelný člověk přenášel do věčného žití, mohli bychom snadno přehlédnou nejdůležitějšího účastníka otevírání úst. Ve scénách obřadu pozvedá "držitel obřadní knihy" částečně rozvinutý svitek rukopisu na papyru, z něhož předčítá každý krok daného postupu. Tento muž a rukopis představují jádro civilizace, sílu schopnou generaci za generací naplňovat obrazová vyjádření formou a obsahem harmonie hieroglyfů. Tuto harmonii najdeme nejen ve špičkových dílech umělců faraónské doby, ale také  –  i když pro nás poněkud skrytě – v textech, které nazýváme zádušní literaturou, tedy sachu, "proměnění", která měla zemřelému zajistit věčný život. Tyto texty se poprvé vynořují v nitru královských pyramid Staré říše, pak na rakvích vznešených osob Střední říše a jejich tradice pokračuje za Nové říše v hrobkách panovníků a na mnohem známějších papyrech, tzv. Knihách mrtvých. Složitému vývoji, kterým tyto sbírky textů procházely po dobu dvou a půl tisíce let svého užívání, je věnována tato kniha.

 

 

lišta

 

 

FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 7-33.

 

 

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.