Myšlení starověkých Egypťanů

13. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

písařNelze popřít, že myšlení starověkých Egypťanů bylo odlišné od dnešního způsobu uvažování. Vždyť dnes již často nechápeme ani představy, které byly určující pro kulturu Evropy v období mnohem méně vzdáleném. Jak bychom tedy mohli doufat, že do myšlení starověkého Egypta bude možno proniknout bez větších obtíží? Snaha o poznání této úchvatné i tak nebezpečné oblasti přinese dobré výsledky pouze tehdy, pokud budeme k problému přistupovat svědomitě. Je nutné mít na paměti odlišnosti způsobu myšlení a neustále přehodnocovat výsledky ve světle dokladů, které přináší archeologie, studium egyptských textů, umění a náboženství. Jen tak, že onu pomyslnou propast opatrně zdoláme pomocí pevného lana a záchytných bodů, se můžeme přiblížit tajemstvím, která skrývá její dno.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


 

písař

Nelze popřít, že myšlení starověkých Egypťanů bylo odlišné od dnešního způsobu uvažování. Vždyť dnes již často nechápeme ani představy, které byly určující pro kulturu Evropy v období mnohem méně vzdáleném. Jak bychom tedy mohli doufat, že do myšlení starověkého Egypta bude možno proniknout bez větších obtíží?

 

Stojíme před hlubokou propastí času. Musíme se vyvarovat dvou extrémů. Nesmíme se propasti ani zaleknout a zastavit se před ní, nesmíme se však do ní ani bezhlavě vrhnout. První případ odpovídá názoru, že Egypťané uvažovali naprosto odlišně a nám nepřísluší se pokoušet tuto bariéru překonat. Druhým extrémem je pokus o vcítění se do egyptské mysli. Tento postup je velice subjektivní a ve většině případů spíše odráží autorovy projekce než představy Egypťanů samotnýc...

.... Snaha o poznání této úchvatné i tak nebezpečné oblasti přinese dobré výsledky pouze tehdy, pokud budeme k problému přistupovat svědomitě. Je nutné mít na paměti odlišnosti způsobu myšlení a neustále přehodnocovat výsledky ve světle dokladů, které přináší archeologie, studium egyptských textů, umění a náboženství. Jen tak, že onu pomyslnou propast opatrně zdoláme pomocí pevného lana a záchytných bodů, se můžeme přiblížit tajemstvím, která skrývá její dno.

 

Záměrem následujícího oddílu je poskytnout přehled o několika základních tématech určujících způsob, jakým starověcí Egypťané uvažovali, resp. Pohled, jakým vnímali svět. A to především ta témata a aspekty myšlení, které se odráží v představách podávaných Knihou mrtvých.

 

Kontinuita

Jedním z hlavních aspektů staroegyptského stylu uvažování je silná vazba na minulost a snaha udržet v platnosti starší myšlenková schémata. Takovéto pojetí, chápající starobylost jako potvrzení kvality, se projevovalo především v oblasti náboženství. Často docházelo k opisování starých textů, které byly v některých případech doplňovány písařskými poznámkami, aby byl text učiněn srozumitelnějším. Dnes, bohužel, tyto poznámky mnohdy pochopení obsahu ještě více znesnadňují. Někdy jsou opisované dokumenty "vylepšeny", jak tomu pravděpodobně bylo u tzv. Memfidské teologie, nebo bylo přímo falzem, což je zřejmě případ tzv. Hladové stély. Některé texty jsou záměrně antedatovány, a to pro získání větší vážnosti nebo za účelem ospravedlnění nějakého názoru nebo učení. Především u amuletů a magických říkání je vedle antedatace k zesílení moci textu použito ještě uvedení božské nebo legendární postavy jako autora případně objevitele amuletu či magického svitku. Často je část magického říkání věnována mytologickému podání původu a pozadí říkání. Subjekt i objekt magické akce se tak ztotožňují s mytickými postavami. V podobných textech obvykle vystupují Stvořitel (Re, Atum, Amon...), Eset, Hor či Thovt.

 

Také v oblasti architektury je možné rozpoznat snahy o ponechán starších pojetí a stylů. Nejstarší kamenná monumentální stavba, pyramidový komplex panovníka Necericheta Džosera, se v některých ohledech snaží držet předchozích architektonických vzorů. Zde byly archaické rostlinné motivy i dřevěné konstrukce přesně převedeny do kamenné podoby. Vedle úsilí o kontinuitu je však nutné za "doslovným přepisem" archaických prvků do kamene hledat, spolu se záměrem vytvořit věčnou podobu pozemské rezidence, také nedostatečnou zkušenost s tak rozsáhlou kamennou stavbou, a tudíž snahu o přidržení se osvědčených postupů. S podobnou "archaizací" se setkáváme i na samém konci egyptských dějin, neboť i za vlády Ptolemaiovců se egyptské chrámy stavěly podle starých vzorů pocházejících z období Nové říše. V některých případech je v chrámu dokonce uvedeno, že byl zbudován podle stavitelských principů legendárního Imhotepa. Pokud hovoříme o chrámech, je možné si také povšimnout zpodobení božstev na jejich stěnách. Oděvy božstev zdaleka neodrážejí styl odívání v době stavby chrámu, naopak snaží se co nejvíce zachovat starodávné typy ošacení.

 

Tato praxe odráží úsilí vytrhnout božstvo, jeho příbytek (chrám) nebo nábožensko-magický text (ať je to naučení, zaznamenání bohoslužebných úkonů nebo říkání propůjčující moc amuletu) ze současnosti a přenést je do vzdáleného období. V Egyptě nalezneme tři základní možnosti, jak toto období mohlo být chápáno.

 

Mohl jím být okamžik stvoření, tedy samotný počátek čas...


.... V některých případech snad i "moment" předcházející stvoření (primordiální období). Dále mohlo jít o mytické období, do něhož jsou zasazovány události odehrávající se v mytických příbězích. Zde se shledáváme především s odkazy na vládu božstev (mytické období). Poslední možností je užití historického období, které je v té době již natolik vzdáleno, že zde historie přechází v legendu (legendární období).

 

Jedním ze základních egyptských pojmů, které se k této problematice váží, je sp tpj ("poprvé"). Toto "poprvé" je časem stvoření a obdobím těsně po něm následujícím. Časem, kdy Stvořitel ustanovil řád světa (maat) a tento řád existoval ve své nejryzejší podobě. Především však je to období na samé hranici nebytí. Lze říci, že se jedná jak o počátek, tak i středobod času, neboť Egypťané často na sp tpj mytologicky a rituálně odkazovali ve snaze čas obnovit. K tomu, aby bylo možné obnovit staré, je nutné překonat čas, opustit jeho tok a vstoupit na hranici mezi bytím a nebytím. Je tedy nutné navrátit se do momentu stvoření.

 

Egypťany velmi oblíbená symbolika slunečního cyklu pracovala se stejnou představou. Slunce, které se za úsvitu rodilo jako dítě, přes den sílilo, až večer dosáhlo konce své denní pouti jako stařec, také "umíralo", tedy zapadalo za horizont. Tento sestup na hranici nebytí může být při průchodu slunce podsvětím popisován jako návrat k prvotní existenci v praoceánu Nu. Závěrečnou událostí, v níž vyústí celý dej tohoto velice nebezpečného koloběhu, je nové stvoření. Každý nový úsvit tak představuje opakování stvoření. Slunce je se svou nebeskou bárkou vyzvednuto z vln pravodstva a začíná svou pouť po obloze jako "novorozenec". Ve světle této symboliky a pojetí života se smrt jeví jako nutná podmínka k dosažení nového života.

 

I egyptský kalendář počítá s podobnou obnovou času založenou na jeho opuštění. Egyptský rok se skládal ze tří období (období záplav, pučení a sklizně), z nichž každé bylo rozděleno na čtyři měsíce po třech desetidenních "týdnech". Pokud ovšem sečteme dny takto uspořádaného roku (10x3x4x3), dostaneme pouze 360 dní. Tímto způsobem členěný rok by se značně "zpožďoval", a to především vzhledem k astrálním a přírodním cyklům, a proto byl doplněn o pět tzv. epagomenálních dní. Těchto pět dní oddělovalo starý rok od nového a jakoby stálo mimo rok nebo dokonce mimo čas. Egyptské označení pro tyto dny bylo "ty, které jsou nad rok". Přestože během těchto dnů probíhaly četné slavnosti, byly považovány za nešťastné nebo přinejmenším za nebezpečné, neboť symbolicky opouštěly nejen čas, ale i ustanovený řád světa, což se pravděpodobně promítalo i do podoby slavností.

 

S odkazy na mytickou dobu se setkáváme nejen v mytologii, kde nacházíme zmínky o genealogii bohů, jejich vládě nad světem nebo o případných sporech o nástupnictví, ale také v některých královských seznamech. Tyto seznamy relativně dobře zachycují sled panovníků spolu s udáním délky jejich vlády, případně dalšími důležitými daty. Vedle toho se stejnou samozřejmostí před historickou dobu zasazují jména mytických a božských vládců. Například známý Turínský papyrus začíná výčet panovníků vládou bohů, přechází k achu (dávným králům, kteří jsou zde označeni jako blažení zemřelí), až se dostane k legendárnímu sjednotileli Egypta Menimu a dále pokračuje podle historických dynastií. I v tomto ohledu je tedy každý egyptský král "nástupcem boha".

 

Podobně jako u amuletů a magických říkání nacházíme i v textu Knihy mrtvých zmínky o legendárních postavách egyptské historie. Jedná se především o Chufuova syna, prince Džedefhora, který je v doslovu tří kapitol (30B, 64 a 137) uveden jako objevitel těchto říkání.

 

Vzhledem k těmto konzervativním a archaizujícím představám a snahám o navracení se k původním vzorům mohou být egyptské dějiny chápány jako neustálé udržování kontinuity Stvořitelem stanoveného řádu. Přes zdánlivou strnulost zde ovšem nedochází k uzavření, degeneraci nebo dokonce zhroucení myšlenkového a kulturního systému. Ani tento vymezený aspekt egyptského myšlení totiž není úplně uzavřen novým podnětům. Vzory nejsou přebírány úplně, vždy se projeví menší či větší změny. Důležité však je, že nové je hledáno ve starém, nebo přinejmenším dotvářeno v souladu s ním.

 

Jako dobrý příklad nám mohou posloužit zachované doklady náboženských představ. Z nich je zřejmé, že se Egypťané starých názorů a nauk nevzdávali (nebo tak činili pouze výjimečně), a to ani v těch případech, kdy nové pojetí nenavazovalo na staré, nebo mu dokonce odporovalo. Tak byla různá pojetí buď uměle sloučena nebo prostě ponechána vedle sebe. Pojetí posmrtné existence prošlo rozsáhlým vývojem. Přebývání v zásvětí mohlo být vnímáno jako připojení k věčnému koloběhu slunce, začlenění do neměnného trvání cirkumpolárních hvězd, pobyt zemřelého v hrobce atp. Se všemi těmito představami se můžeme vedle sebe setkat i na malém úseku jediného textu. Proto je nutné bedlivě rozlišovat, k jakému pojetí se váží jednotlivé pojmy daného textu a jak se v něm mění jejich význam.

 

Množství prístupů množství odpovědí

Z předchozího oddílu vyplývá další aspekt staroegyptského myšlení a vnímání světa. Jeden problém je nahlížen současně z několika úhlů, které pak o něm všechny vypovídaly společně. To odráží nejen názorovou toleranci, s níž jsou vedle sebe ponechána i zdánlivě protichůdná pojetí, ale také snahu o co nejpřesnější poznání. Lze říci, že tento přístup je velice podobný egyptskému způsobu dvoudimenzionálního zobrazování, které zachycuje postavy a předměty z více úhlů najednou. Tyto obrazy se mohou na první pohled jevit jako nepřirozené, pro někoho až směšné, jsou však názornější a jejich výpovědní hodnota je (zde v textu příslušné slovo chybí, poznámka Raneba). Podobně je tomu i v případě stylu myšlení. Množství přístupů přináší ucelené, ale komplikované odpovědi.

 

Jeden fenomén může nabývat různých podob. Nebe může být vnímáno jako vodní plocha, krajina, žena, kráva a navíc může být symbolizováno hrobkou nebo rakví. Situaci ovšem ztěžuje možnost různého použití těchto "podob". Někdy je vybráno pouze takové pojetí, které nejlépe odpovídá kontextu. Například pokud je základem výpovědi představa spojující zemřelého krále s býkem, pak bude nebe zpodobeno jako kráva. Jindy se však můžeme setkat s několika podobami "na sobě" (nebe – žena plující po nebi – vodě) nebo plynulým přechodem různých forem. Pokud v mýtickém vyprávění přijme některý bůh zvířecí podobu (např. sokola), neztrácí ani svou antropomorfní formu. A tak, když se o takovém sokolu dočteme, že střílí z luku nebo jede na koni, nesmíme si představovat střílejícího nebo sedícího sokola, nýbrž člověka.

 

Proto je nutné k výkladu pozůstatků staroegyptské kultury přistupovat obezřetně a s vědomím, že ve stejném okamžiku mohou paralelně přinášet různé odpovědi na podobné otázky. Pokud bychom se chtěli ptát, která z uváděných odpovědí je nejpřesnější, pak by takové tázání bylo nejen nesprávné, ale především neegyptské. Z tohoto důvodu je prakticky nemožné uzavřít egyptské náboženství do jednoho přesně definovaného systému. Je totiž nezměrnou soustavou mnoha náboženských systémů a pružně kombinovaných představ a názorů.

 

Komplementarita

Při odkrývání tajů egyptského náboženství a myšlení vůbec a při pronikání do jejich složitosti se nabízí otázka, zda jsou z dnešního hlediska logické, nelogické nebo prelogické. Snad je možné zodpovědně prohlásit, že myšlení i náboženství, a dokonce i magie, stojí na logických základech. Musíme však rozpoznat a přijmout podstatu a zákonitosti egyptského uvažování. Pokud totiž například vycházíme z předpokladu, že jméno není pouhým označením, nýbrž nositelem podstaty a existence, a i zapsané jméno se podílí na existenci svého "nositele", pak je přesvědčení o zahubení nepřítele zničením jeho jména přísně logické.

Onen, na dnešní dobu nezvyklý a mnohovrstevný způsob nahlížení na svět , jak byl popsán výše, však zasluhuje bližší určení i v oblasti logiky. Erik Hornung navrhuje označit tento aspekt egyptského myšlení za komplementární. Tato komplementární logika nestaví na předpokladu "buď – anebo", ale pracuje se vztahem "nejen – nýbrž i". Na tomto určení je dobře patrné, jak mohli Egypťané ponechávat více různých přístupů k jednomu problému v použití paralelně.

Dalším typickým znakem egyptského myšlení, který úzce souvisí s komplementaritou, je vytváření dualit. Často se setkáváme se symetricky vytvořenými a uspořádanými dvojicemi pojmů. Nejvíce je to patrné na geografickém chápání Egypta. Nejenže Egypťané rozdělovali svou zemi, jíž mimo jiné nazývali Obě země, na Dolní a Horní Egypt, ale také úzce spojovali jednotlivá centra obou oblastí. Například některá města byla označována za hornoegyptský "ekvivalent" měst dolnoegyptských (Hermopolis = hornoegyptská Heliopolis, Dendera = hornoegyptská Bubastis). To se odráží také na významu, který v egyptském myšlení, umění a kultuře vůbec hraje symetrie. Některá egyptská božstva byla s největší pravděpodobností vytvořena doslova pouze do počtu, aby jako mužský nebo ženský protějšek doplnila pár k již existující/mu bohyni/bohu. Nezřídka jsou duality vytvářeny skrze spojení opačných pojmových pólů. V těchto případech lze hovořit o tzv. polární komplementaritě. V náboženství jsou to především případy propojování bytí a nebytí, dne a noci, života a smrti. Pokud budeme hovořit přímo o božstvech, pak se nabízí spojení Rea a Usira.

 

Maat

Maat je egyptský termín pro řád uspořádávající kosmos a vytvářející tak prostor pro život. Ohrožení tohoto řádu je ohrožením samé podstaty života a světa. Maat je univerzálním principem určujícím vše od chodu přírodních jevů, přes systém vlády až po nejmenší detaily osobního života. V jednou úseku Textů rakví (TR II 32b–33a), kde je bohyně Tefnut označena za Maat, je maat sestrou a manželkou života, který je zde spatřován v osobě boha Šua. Opakem maat je isfet (ne–řád), který zahrnuje protikladné aspekty k pojmu maat. Každý Egypťan měl usilovat o to, aby, obrazně řečeno, kráčel po pravé cestě, tj. aby jeho život byl v souladu s řádem maat. Nejen lidé, nýbrž i bohové žijí díky maat. O božstvech je dokonce prohlašováno, že žijí z řádu maat, který je jejich "potravou". Přestože lze předpokládat, že myšlenka řádu maat byla spojována již se stvořením světa a určením veškerého dění, v kosmogonických mýtech se přímo s pojmem maat setkáváme výjimečně. Úkolem panovníka jako nástupce a syna boha bylo pokračovat v jeho stvořitelském díle. Král tedy udržoval řád světa jak prakticky svou vládou, tak i symbolicky či rituálně, když bohům v oběť předkládal sošku bohyně Maat. Panovníkova zodpovědnost za dodržování řádu byla nesena v univerzální rovině. Prostí Egypťané byli také zapojeni do zodpovědnosti za řád světa, ovšem na úrovni individuální. Každý měl ve svém vlastním životě dbát na dodržování maat, což bylo také hlavním předpokladem pro možnost nového života v zásvětí. Dění světa vlastně spočívalo na "koloběhu maat", v němž jednání v souladu s řádem mezi bohy a lidmi vytvářelo harmonii založenou na vzájemné prospěšnosti. Řád maat byl v egyptském "pantheonu" personifikován bohyní Maat zobrazovanou v podobě ženy nesoucí na hlavě pštrosí pero jako svůj atribut.

Moc slova

Jména a vůbec všechna slova nebyla pro Egypťany pouze označením nějaké bytosti, věci nebo děje. Slova se přímo podílela na existenci daného předmětu nebo bytosti. Byla jejich součástí nebo projevem. Zachycovala a uchovávala jejich podstatu. Vyslovení nebo zaznamenání jména tak v sobě neslo tvůrčí potenciál, který byl odleskem stvořitelské moci prvotního boha. Přestože o stvoření slovem, resp. myšlenkou a výrokem, se v jednoznačné podobě setkáváme pouze v menneferské nauce o stvoření bohem Ptahem, zmínky o stejné tvůrčí moci nalézáme i u jiných bohů (např. Re). Lze předpokládat, že víra v moc slova byla v Egyptě univerzální.

Obrovská moc skrývající se ve slovech a především jménech mohla být magicky aktivována, a to jak pozitivně, kdy byla využita například k léčení, tak negativně, kdy se jí zneužívalo k zahubení nepřátel. Znalost jména se tedy stala jednou z nejmocnějších zbraní. Zádušní texty včetně Knihy mrtvých se často zmiňují o situacích, při nichž zemřelý na své podsvětní pouti přemáhá různé nástrahy pomocí pojmenování nepřátel nebo překážek. V takových případech výpověď "znám tvé jméno" nabývá na významu "mám nad tebou moc".

 

Tato víra v magicky či rituálně využitelnou moc jmen není ničím, s čím bychom se mimo Egypt nesetkali. Naopak, je to univerzální představa, která, ač si to možná někdy neuvědomujeme, působí v našich myslích dodnes. Z této obecné představy však vychází jeden typicky egyptský aspekt myšlení. Je jím používání "slovních hříček", jejichž smysl pramení z přesvědčení, že i slova s jiným významem, která ovšem znějí stejně nebo alespoň podobně, mohou být propojena i v rovině jejich magické moci. Jako je v některých kulturách prostředkem k zesílení moci magického, ale i jakéhokoliv jiného říkání rým na konci verše nebo užití slov se stejnými počátečními písmeny, jsou pro Egypťany tímto "katalyzátorem" slovní hříčky. Protože tyto hry se slovy jsou velice obtížně přeložitelné, pokusím se jejich použití přiblížit uměle vytvořeným zaříkáním užívajícím stejného principu v češtině:

 

"Prostředek k upokojení nepřítele: vlas svého nepřítele se sukem svař a nechej zchladit, neb chlad suku svařeného ochladí svár soka tvého."

 

V tomto egyptizujícím říkání bylo magicky využito fonetické podobnosti slov "svařit – svářit se" a "suk – sok" a také významové šíře slovesa "zchladit – ochladit". Mimo hry se slovy se zde objevil příklad tzv. kontaktní magie, které byla také obvyklou součástí egyptských magických rituálů, kdy byla účinnost kouzla posílena například spojením s vlasem zaklínané osoby.

 

V rituální rovině užívali Egypťané slovních hříček při přinášení obětí. Obětní rituál nezřídka spočíval na principu do ut des (dávám, abys dal). Tehdy král nebo jej zastupující obřadník předkládal bohu oběť ve snaze přimět jej, aby určitým způsobem zpětně pozitivně působil na panovníka a jím zpravovaný lid. Při této kultické činnosti bylo slovních hříček používáno tak, že mimo obvyklých obětin byly přinášeny i takové, jež svým názvem naznačovaly, co panovník dává, ale také požaduje: např. květiny anch (život), kadidlo snecer (posvěcení) nebo čistou vodu vab (očištění).

 

Jedním z nejdůležitějších způsobů užití slovních hříček je jejich zařazení do mytických příběhů. Především se jedná buď přímo o etiologické mýty nebo etiologické prvky zařazené do mýtických dějů. Účelem etiologie je vysvětlit vznik nějakého fenoménu. Většinou texty obsahují zmínky o tom, že Stvořitel případně jiný bůh vyřkl nějaké slovo nebo provedl nějakou činnost a v tom okamžiku vznikl objekt nebo jev, jehož označení bylo shodné nebo velice podobné fonetické hodnotě onoho slova nebo činu. Mohlo k tomu dojít buď záměrně, tehdy je slovní podobnost užita pro potvrzení a zesílení mytické výpovědi, nebo náhodně, pak je vzniklý fenomén jakýmsi vedlejším produktem a fonetická podobnost tedy nejen potvrzuje, ale přímo zakládá jeho existenci. První případ lze dokumentovat na zplození prvotního božského páru. Stvořitel, který pozřel své vlastní semeno, vykýchl boha Šua a vyplivl bohyni Tefnut. Egyptské výrazy pro kýchat (išeš) a plivat (tef) byly použity proto, že se v nich odráží (byť pouze foneticky) jména obou bohů – Šu a Tefnut. Jako příklad pro druhou variantu je možné zvolit známý příběh o tom, jak se na světě objevili první lidé. Když se prvotní pár bohů, již zmínění Šu a Tefnut, ztratil Stvořiteli ve vodách praoceánu, vyslal své oko, aby jej opět přivedlo. Velký bůh však nemohl nechat utvářený svět bez svitu svého oka, a proto, když je pověřil jiným úkolem, si stvořil oko nové. Původní oko úkol splnilo, ovšem při svém návratu zjistilo, že jeho místo je již obsazeno. Hořce se nad tím rozplakalo. Podle jiné verze to byl sám Stvořitel, kdo se rozplakal. V tomto případě to byl pláč radosti nad návratem oka a dvou potomků. A právě z těchto slz povstali první lidé. Stvořitel své oko přijal zpět a ještě je obdařil mocnou září a v podobě kobry (urea) si je umístil na své čelo. Tento příběh vypovídá především o vyvýšení oka a stvoření lidí je v něm jen vedlejším motivem a odehrává se jaksi neplánovaně. Hlavním důvodem pro jeho zařazení tak je podobnost slov člověk (remec) a plakat (remic).

 

 

lišta

 

 

JANÁK, Jiří. Staroegyptská Kniha mrtvých - kapitola 105. Brno : L. Marek, 2003. 156 s. ISBN 80-86236-37-1.  S. 13-20. Text převzat bez původního poznámkového aparátu.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky lide-spolecnost

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.