Kult - cesta k bohům

26. 09. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

průvodPodstatou kultu je vyjádření vzájemného propojení božského a lidského světa. Bylo by chybou domnívat se, že tyto světy jsou od sebe zcela rozdílné: oba jsou součástí téhož univerza, tedy celku kosmu, a proto mezi nimi panuje přinejmenším latentní přirozené spojení. Svět bohů a bohyní není jinou realitou než je ta naše, je to jen jiná část téhož kontinua. Praktikovaný kult je třeba z tohoto hlediska považovat za reálné zpřítomnění (nebo méně přesně jakýsi "prostředek realizace") jejich vazby vzájemného podmínění.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


 průvod

Podstatou kultu je vyjádření vzájemného propojení božského a lidského světa. Bylo by chybou domnívat se, že tyto světy jsou od sebe zcela rozdílné: oba jsou součástí téhož univerza, tedy celku kosmu, a proto mezi nimi panuje přinejmenším latentní přirozené spojení. Svět bohů a bohyní není jinou realitou než je ta naše, je to jen jiná část téhož kontinua. Praktikovaný kult je třeba z tohoto hlediska považovat za reálné zpřítomnění (nebo méně přesně jakýsi "prostředek realizace") jejich vazby vzájemného podmínění.

 

Pokud tedy nejen hermetický traktát Asclepius, ale všeobecně panující mínění starověkých národů vůbec tvrdí, že bohové sice mohou přebývat na Zemi, ale že nejvlastnějším místem jejich pobytu jsou "nebesa", tedy božský svět, znamená to, že přítomnost bohů v lidském světě je vázána na určité příhodné podmínky, za nichž teprve se vazba obou světů teprve může projevit jako vazba přímá a nejen potenciální. Egypťané byli stejně jako my přesvědčeni, že je v moci člověka takové podmínky aktivně vytvořit a umožnit bohům a bohyním trvalou přítomnost zde, tedy doslova přenést "nebesa na zem".

 

Božský svět a lidský svět jsou na sobě vzájemně závislé: bohové udržují v chodu síly podmiňující existenci kosmu, zatímco lidé provozováním kultu těmto silám jako výsledkům božské činnosti umožňují se (v ideálním případě v maximální možné míře) projevi...

....  Bylo by možné namítnout, že není důvod, aby se bohové starali o lidský svět, když žijí ve svém vlastním. To je však zásadní nepochopení. Pokud jsou oba tyto světy součástí téže reality jednoho kosmického celku, nedostatečná či jinak omezená funkčnost jedné jeho části negativně ovlivňuje všechny části ostatní. Nevíme jak a v jaké míře se takové případné porušení projevuje ve světě bohů či v jiných, nám neznámých částech univerza; naše neznalost nebo nemožnost vnímání toho však neznamená, že k tomu nedochází. Staráním se o lidský svět se tedy bohové současně starají o svůj a podobně lidé svou péčí o lidský svět přispívají, aniž si to třeba uvědomují, přispívají ke stabilitě nebes. Lidé tak zasahují do duchovní dimenze reality – a ovlivňují tím bohy samotné. Samozřejmě nikoli v jejich existenci; ovlivňují tak ale míru účinnosti jednání bohů v jejich roli strážců kosmických sil udržujících existenci kosmu a její konkrétní podoby. Běžný obrat, že kultovními úkony jsou uspokojovány potřeby bohů, je tudíž namístě. Neznamená to ovšem jen to, že bohové se předkládanými obětinami sytí (ačkoli ani tento aspekt bychom neměli podceňovat), ale především to, že bohové pro plné projevení svých energií v lidském a možná i jiných světech potřebují lidskou spoluúčast.

 

Dnešní kultovní jedněch v rámci dnes praktikovaných náboženství a nejednání druhých lidí stojících mimo jakékoli náboženství významným způsobem ovlivňuje podobu hmotného světa stejně jako dalších součástí univerza. V jeho důsledku se totiž mohou projevovat v převážné míře jen energie jemu odpovídajícího typu, zatímco energie jiné jako kulticky neaktivované (tj. jimž nejsou vytvářeny příhodné podmínky) jsou více či méně minimalizovány. Například křesťanství a islám sice tvrdí, že se obracejí na univerzální a v jejich pojetí jediné skutečné božství. V tomto smyslu by přinejmenším v místech, v nichž jsou nejrozšířenějšími, měly být zpřítomňovány všechny božské energie. Nelze si však nevšimnout, že tomu tak není: právě dějiny i současné podoby křesťanství a islámu i jejich společného předka judaismu jsou poznamenány chorobnou jednostranností, jež s v lidských poměrech projevuje například jako netolerance, ideologická agrese a nesnášenlivost. Obecně vzato jsou tyto jen například uvedené rysy důsledkem skutečnosti, že uvedená náboženství ve svých mytologiích a teologiích objekt svého kultu vymezují určitým, dílčím a tedy neuniverzálním způsobem. Fakticky se tedy napojují jen na určitou kvalitu přítomnou ve světě bohů, zatímco jiné jsou v důsledku toho v lidském světě ponechány jen "zbytkovitě". Není třeba dodávat, že takto vzniklá jednostrannost vychyluje řád celého kosmu a je proto škodlivá.

 

Podmínkou úspěšného praktikování kultu je přítomnost obřadníka ("kněze", ale tento termín je poněkud nevhodný pro souvislosti, které jsou s ním v běžném jazyce spojeny jako dědictví naší křesťanské minulosti) a bohů. Bohové jsou ve vztahu k lidskému světu charakterizováni čtyřmi základními znaky:(1)

 

  • svým jménem, jehož vyslovení obřadníkem znamená navázání vztahu,
  • typem energie, který manifestují, vyjádřený obřadně vysloveným titulem,
  • schopností tuto energii projevit symbolizovanou určitým atributem,
  • podobou v lidském světě zachycenou v kultovním obrazu.

 

Přitom několik různých bytostí může společně některé ze svých znaků sdílet, nikdy se však nemohou shodovat ve všech současně. Z toho vyplývá, že pro úspěšné kultovní oslovení jednoho určitého boha musí být přítomny všechny jeho charakterizující znaky, protože právě ony tvoří ve svém součtu tvoří jakýsi "adresující prvek" pro obřadníkovo jednání. Například bůh Džehutij (Thovt) má své jméno, je titulován jako "pán řádu",  "písař bohů" nebo "pán Osmera", což odkazuje na typ kvalit, jimž je zosobněním a které má obřadník v daném okamžiku na mysli, jeho atributem poukazujícím na přítomnost v lidském světě je písařská paleta nebo pták ibis, a je zobrazován v podobě paviána nebo muže s hlavou ibise. Vedle toho samozřejmě jednotliví bohové a bohyně ve své mnohosti sdílejí jedno společné univerzální božství, které ovšem není personální v monoteistickém smyslu, ale je jejich definičním znakem jako skupiny bytostí stejného druh...


.... Z logiky věci vyplývá, že toto tzv. "univerzální božství" sice není prázdným pojmem, ale ani není reálně jednající či alespoň individuálně a volně existující bytostí; je pouze myšlenkovou abstrakcí, která tudíž nemůže být smysluplně kultovně oslovována.

 

Z uvedeného příkladu lze dovodit, že jméno a titul na straně jedné a podoba s atributem na druhé se spojují v jedno, takže základní a neopomenutelnou podobou kultického jednání obřadníka je adorační oslovení boha či bohyně přítomných v kultovním obrazu. Ten hraje obzvláště významnou roli, protože zatímco dnes už zcela bezpečně nevíme, jak se jména staroegyptských bohů vyslovovala, jejich podoby jsou zachyceny naprosto přesně s pozoruhodnou stabilitou napříč několika tisíciletími. Navíc samotní Egypťané s určitým bohem často mohli spojovat s jedním a týmž bohem různě znějící jména (k tomu viz teorii tzv. pravých jmen), zatímco jeho podoba zůstávala stejná, čímž nám nepochybně poskytují jasné vodítko.

 

Kultovní obraz jako nezbytnou podmínku kultu ovšem nelze v přísném smyslu slova chápat jako výlučné "pozemské tělo", které si bohové ve hmotném světě "oblékají", aby v něm mohli být přítomni. Není božskou bytostí jako takovou, ale není ani pouhou věcí mezi ostatními fyzickými věcmi. Jestliže totiž jsou bohové silami a kvalitami, pak jejich přítomnost může být s různou intenzitou patrná kdekoli v celém kosmu kde se jimi manifestované kvality a síly projevují. Mohou tedy být "všude", což ovšem neznamená naivní "všudypřítomnost" monoteisty přičítanou jako znak jejich údajně jedinému pravému bohu, ale bohům vnější možnost projevení se kdekoli, kde k tomu vzniknou odpovídající podmínky. Například člověk provádějící intelektuální činnost může, pokud bude chtít, pociťovat přítomnost Džehutiho, radující se bude napojen na energii Hathory nebo Bastety a podobně. Naproti tomu některé situace a objekty vykazují nepřítomnost určitých konkrétních kvalit, takže bůh je reprezentující v nich vůbec není nebo je jeho přítomnost minimalizována – například Minova energie na poušti má jinou intenzitu než v nilském údolí a na zemských pólech je její míra (alespoň podle stupně našeho současného poznání) nejspíše nulová.

 

To znamená, že určité typy objektů mohou být určitou božskou silou naplněny více než jiné, což záleží na jejich přirozené jim vlastní povaze.(2) Přirozeným způsobem existence věcí lidského světa je, že jsou hmotné; v tom případě by nemělo být překvapující, že energie, mají-li se v tomto světě projevit a v něm působit, budou spojeny s fyzickými předměty – tedy s kultovními obrazy. Přitom je opět důležité míra jejich přítomnosti: v účinně praktikovaném kultu obřadník usiluje o její maximalizaci, což znamená, že kultovní obraz je v principu takový fyzický předmět, jehož povahou (tj. výlučným důvodem, pro který byl vytvořen a tomu odpovídajícím způsobem zacházení s ním) je výhradně zachycení pro určitého boha nebo bohyni určujících znaků za účelem uctívání. Jako takový je nejpříhodnějším a ryzím. od vedlejších aspektů oproštěných místem přebývání božského v lidském světě.(3) Tato jeho schopnost samozřejmě může být různě odstupňována, a to v závislosti na míře této výlučnosti akcentované v lidském nakládání s tímto předmětem. Očekává-li obřadník od např. sochy nejen to, že bude prostředkem, jímž se dostává do kontaktu se zobrazeným bohem, ale také to, že mu bude zdobit jeho příbytek a těšit jej svou estetickou hodnotou (která je kultovních předmětů vždy více než žádoucí), případně že bude předmětem obdivování ze strany jeho návštěv, může tím i do značné míry oslabovat účinnost obrazu z hlediska kultu.

 

Praktická podoba kultu jako cesty k bohům v sobě tudíž zahrnuje několik nároků, které nikoli jednotlivě, ale až ve svém souhrnu účinně působí ve vztahu k božskému světu: požadavek na kultovní obraz a zachovávání určitých pravidel zacházení s ním, požadavek na určitý průběh kultovního jednání obřadníka v průběhu rituálu a konečně požadavek na určitý minimální standard vztažený k osobě samotného obřadníka.

 

podpis

Raneb Džehutijdžedef

 

 lišta

 

Poznámky k textu

 

1JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha : Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 9n.

2NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha : Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. S. 133n.

3 k tomu viz ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 64n.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky zivotni-styl

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.