Hermetismus: jeho historie a doktrína

26. 09. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

HesireZ šerosvitu dávných kultur, o nichž jsme přesvědčeni, že byly pramenem duchovního vývoje lidstva, k nám proniká světlo zvláštního poznání či spíše jen tušení o enigmatické podstatě těchto kultur. Jinak řečeno: jakoby nám tyto kultury, jejich písemnictví, architektura, výtvarné umění sdělovaly ještě cosi, co je za příběhy, které vypravují, které presentují, za aforismy a verši, kterými nás okouzlují. Podávají nám podivuhodný svět symbolů, který má jakoby svůj vlastní život a který jakoby byl poselstvím něčeho slovy jen těžko sdělitelného. Proto hovoříme o esoterismu těchto kultur jako o něčem, co  tvoří podstatu jejich skrytého poselství.


 

Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


 Hesire

Z šerosvitu dávných kultur, o nichž jsme přesvědčeni, že byly pramenem duchovního vývoje lidstva, k nám proniká světlo zvláštního poznání či spíše jen tušení o enigmatické podstatě těchto kultur. Jinak řečeno: jakoby nám tyto kultury, jejich písemnictví, architektura, výtvarné umění sdělovaly ještě cosi, co je za příběhy, které vypravují, které presentují, za aforismy a verši, kterými nás okouzlují. Podávají nám podivuhodný svět symbolů, který má jakoby svůj vlastní život a který jakoby byl poselstvím něčeho slovy jen těžko sdělitelného. Proto hovoříme o esoterismu těchto kultur jako o něčem, co  tvoří podstatu jejich skrytého poselství.

 

Pojem esoterismus tu má dvojí význam:

  1. skrytého ve smyslu utajovaného,
  2. skrytého ve smyslu nepřístupného konvenčním způsobům poznávání.

 

Cosi bylo skrýváno proto, že určitý druh poznání – hovoří se obvykle o poznání skrytých sil přírody – vytváří určitý druh obecného nebezpečí, neboť nepochybně existují síly, jejichž poznání by mohlo být zneužito k nepředstavitelné destrukci lidstva (a zdaleka tu nejde jen o síly kondenzované v nitru atomů...

.... A cosi bylo skryto v symbolice slov a obrazů, protože to nemohlo být jiným způsobem komunikováno, neboť tu šlo o nekonvenční způsob komunikace.

 

Výrazně a charakteristicky enigmatickou kulturou je nepochybně kultura starověkého Egypta, která je v podstatě generalizací ideje hieroglyfů, ideografického písma, jehož prvky jsou konvenční symboly sdělující víc než jejich lexikálně dané významy. Podle P. de Lasenice vyjadřují hieroglyfy symbolickou cestu určité pravdy tak, aby byly čitelné jen zasvěcencům. Celá kultura starého Egypta, jeho písemnictví, architektura, skulptury a další formy umění jsou, obrazně řečeno, soustavou takových hieroglyfů, a jako taková předurčuje transcendenci poznávání za konvenční rámec pojmově-logického myšlení. Proto v Egyptě přebývali a přebývají bohové, jak pravil kdosi, a proto, jak napsal D. S. Merežkovskij, "věčnost Egypta je věčnost pravdy".

 

Tajemný Egypt je kolébkou zvláštního esoterismu, který je nazýván podle mýtického syntetika jako pravd, egyptského boha Thovta, kterého staří Řekové nazývali Hermes Trismegistos, hermetismus. Tomuto esoterismu byla zasvěcena nejhlubší mystéria o Osiridovi a Isidě (řecká jména egyptských bohů Usira a Esety) a tomuto esoterismu bylo vyučováno jeho nejvyššími představiteli, velekněžími vybraných chrámů, v nitru staroegyptských svatyň. Žáky byli vybraní adepti podrobení nejpřísnějším zkouškám. Zní to nám  – lidem dvacátého století– příliš romanticky, ale nemáme důvod nevěřit této legendě, konfrontujeme-li ji s nevyslovenou, ale přece tak výmluvnou monumentalitou staroegyptských pyramid a chrámů, s podivuhodnými tezemi egyptské Knihy mrtvých a s dalšími artefakty magické kultury starého Egypta. Velikost předhistorického Egypta jen tušíme, ale již náš dojem z toho, co se zachovalo, je, jak opět říká Merežkovskij,  "nesmírná starodávnost a nesmírná novost". A týž velký ruský básník říká: "stopa ráje je na tvářích Egypťanů," neboť – dodali bychom – Egypt byl zemí, kde bohové žili mezi lidmi, tj. zemí, v níž lidé byli v přímém styku s přírodními silami, které jsme my učinili už jen tématy pohádek.

 

 

Pojem hermetismu

 

Slovo hermetismus, jak již bylo poznamenáno, je odvozeno od jména Hermes, jímž se budeme ještě zabývat, a vyjadřuje tak konkretizaci určitého druhu esoterismu, totiž staroegyptského esoterismu, resp. jeho tradice. Lexikálně jde tato konkretizace ještě dále a ne vždy ve správném směru. Tak např. H. Biedermann soudí, že pojem hermetismus se vztahuje k tzv. hermetickým spisům, které obsahují "alexandrijského ducha" z let 50-150 n. l. a které v tomto smyslu reprezentují syntézu neoplatonismu, egyptské, židovské a raně křesťanské spekulace o léčení, talismanech, astrologii a alchymii. Má na mysli soubor hermetických spisů (Corpus hermeticum), akademicky uspořádané spisy ne zcela jednotného původu a obsahu, jimž jsou nicméně společné určité ideje blízké řeckému stoicismu ze 3. stol. př. n. l., ale také gnózi a dalším již uvedeným směrům (panteismus, hylozoismus, učení o "duši světa" a další). Naproti tomu nepochybně hlouběji jdoucí P. de Lasenic a další badatelé považují tyto hermetické spisy vcelku již za hellénskou modifikaci původního egyptského hermetismu. Biedermannovo typicky akademické pojetí je tedy příliš úzké.

 

V jiném pokusu o lexikální vymezení se ...


.... E. Meirs omezuje na reprodukci názoru E. Léviho, nejvýraznějšího obnovitele hermetické tradice, a cituje: "Hermetismus je věda o přírodě, která nastínila svět starověku v jeho hieroglyfech a symbolech. Je to hledání principu života, sen dokončit velké dílo, touha člověka vytvořit božský oheň přírody, který plodí a znovu oživuje bytosti. Je to druh okultismu, kterému bylo vyučováno v egyptských Hermových chrámech."

 

Lévi však sám podal lepší charakteristiku, než tu, kterou si od něho vypůjčil Miers. Ve svých Dějinách magie v kapitole o hermetické magii Lévi píše: "V Egyptě byla učiněna z magie univerzální věda, která byla formulována v dokonalé dogma. Nic nepředčí ani se nevyrovná v souborném pojetí všech nauk starověkým naukám Hermovým vyrytým do drahokamu a známým pod jménem Tabula Smaragdina – Smaragdová deska; jednota bytí a jednota harmonií, vystupující nebo klesající, pokračující a souměrný žebřík Slova, nezměnitelný zákon rovnováhy, souměrný pokrok odpovídající univerzálním požadavkům, poměr mezi ideou a Slovem odpovídající poměru mezi Stvořitelem a Stvořením, nepostradatelná matematika Nekonečna provedená mírou jednoho jediného úhlu konečna; to vše je vyjádřeno jedinou větou velkého egyptského hierofanta ´Co je nahoře, je jako to, co je dole, a co je dole, je jako to, co je nahoře, aby se uskutečnily zázraky jedné věci.´ Pak zjevení a moudré vystižení stvořitelské síly, všetvořivého ohně, mocného prostředku skryté síly, krátce astrálního světla." Lévi charakterizuje hermetismus jako široce pojatou magii a objevuje tu hermetickou podstatu západního okultismu, totiž nauku o astrálu a s ní spojenou praxi.

 

Konečně třetí lexikální vymezení, nejnovější, podal A. Faivre, který rozlišuje:

  1. hermetismus jako doktrínu podanou v tzv. hermerické literatuře a její extenzi,
  2. hermetismus jako rozsáhlejší soubor nauk, víry a praktik, které jsou ne vždy zcela závislé na tradici alexandrijského hermetismu.

 

Akademické pojetí hermetismu se vztahuje výhradně k tzv. hermetické literatuře, resp. k hermetickému corpu, za jehož jádro je pokládán spis Poimandres (Pastýř) a který je obvykle tříděn na čtrnáct "knih" (lépe řečeno kapitol) nestejného rozsahu a obsahu. K němu bývají někdy přiřazovány fragmenty Hermovi připisovaných děl za spisů Stobaea (5. nebo 6. století). Hermetikové tento soubor neodmítají, ale různým spisům tohoto souboru připisují různou hodnotu. E. Lévi např. velmi ocenil spis nazvaný Koré kosmón (Sova světa, Minerva mundi). Hermetické spisy byly do Evropy uvedeny v latinském překladu Marciliem Facinem roku 1471.

 

V podstatě lze přijmout následující vymezení hermetismu, které podal F. Bonardel. Hermetismus je esoterní tradice založená Hermem Trismegistem, která má řadu kulturně-historických variant. Z těchto variant jsou nejdůležitější dvě: hebrejská, tj. kabala, a křesťanská, tj. rosekruciánství (rhodostaurismus). V době středověkého rozkvětu alchymie byl hermetismus jakousi filozofií alchymie a oba pojmy, hermetismus a magie, byly proto ztotožňovány, což je nepřesné.

 

Hermetismus bývá někdy označován jako věda o "skrytých silách přírody". Problematické je tady, mimo jiné, užití pojmu vědy, protože hermetismus není vědou v konvenčním slova smyslu. Vynikající italský hermetik, snad největší novodobý znalec hermetismu, J. Evola tento problém osvětluje následujícím způsobem. Chceme-li pochopit ducha hermetické tradice, musíme se ponořit do zcela jiného světa. Musíme si uvědomit, že tu jde o zcela jiné myšlení a cítění, o zcela svérázný pohled na přírodu. Konvenčně je příroda chápána jako systém různých jevů (světlo, teplo, zvuky, elektricita atd.), ale není chápáno její spirituální pozadí, resp. je bráno jako otázka náboženská věda je tu často stavěna jako protiklad víry. V hermetické tradice příroda není myšlenka, ale je prožívána jako velké oduševnělé a posvátné tělo, jako živoucí mystérium. Kdysi tomu však bylo jinak než dnes. "Spirituální ustavení člověka v tradičních kulturách bylo takové, že každé smyslové vnímání vykazovalo současně psychickou komponentu, která je oduševňovala a která přiváděla k nahému obrazu obsah smyslu, jakož i mocný citový moment." Proto – pokračuje Evola – mohla být antická věda současně teologií a transcendentální psychologií. Přírodní věda byla současně duchovědou. Na tento základ je pak nutno převést smysl hermetismu: lze ho chápat jako přírodní vědu, ale ne v dnešním smyslu; nejde tu jen o materiální vědění, ale i o "irreálnou intelektualitu". Představujeme-li si svět jako organickou jednotu, jako řád (kosmos), vytváříme si možnost stoupat k metafyzické rovině a svět se jeví jako "boží dílo" (theión ergón).

 

Mnohé hermetické poznatky jsou empiricky evidentní a prakticky využitelné, např. spagyrické, jsou činěny pokusy statisticky prokázat také astrologické, jistým druhem empirie a praxe je i magie. Jemný psychický smysl pro pro hlubší pojetí přírody později upadl, píše Evola, a z magie se stalo přízemní čarodějnictví a byla nahrazována technikou. Evola jako příklad ztráty smyslu pro esoterní dimenzi bytí (magické vědomí), která souvisela, dalo by se říci dnešní terminologií, s transformací lidské ekologie, resp. ekosféry, je dnešní pojetí živlů, z nichž sestávají všechny věci. Již alchymista Nicolas Flamel na konci 14. století napsal, že tyto živly nevystupují viditelně před očima, že představují něco skrytého, co dává věcem formu – asi ve smyslu Aristotelovy entelecheie, dalo by se říci a že je poznáváme z jejich účinků. Původní symbolická zkušenost "zkameněla v abstraktním světě pojmů" (Evola). Hermetismus nám dnes již není zcela tím, čím byl svým klasickým představitelům, protože jsme ztratili a jen znovu pracně hledáme smysl pro zmíněné magické bytí a vědomí. Nežijeme již v jednotě s přírodou a její démonií, tj. dynamikou jejích sil, nýbrž v jakémsi parazitním svazku s tím, co z této přírody zbylo a v jakémsi podivném manželství z rozumu s tím, co nazýváme svět kultury. Je proto velmi těžké vymezit slovy obsah hermetismu, který nebyl jen doktrínou, ale i stylem života a hloubku jehož poznání a praxe můžeme jen tušit.

 

 

Hermes Trismegistos

 

Za zakladatele hermetismu je pokládán Hermes Trismegistos (Hermes Třikrát mocný), jak byl starými Řeky nazýván egyptský bůh Thovt. Užití jeho jména ve vztahu k esoterní doktríně a praxi hermetismu je patrně  personifikací skupiny staroegyptských zasvěcenců, autorů dnes jediného pramene klasického hermetismu, tzv. Smaragdové desky. Jeho autorství jsou připisovány i již uvedené "hermetické spisy" shrnuté ve sbírce Corpus hermeticum, avšak obsahová i formální nejednotnost těchto textů poukazuje, že jejich autory bylo zřejmě více osob, které ovšem mohly být též subjekty různých interpretací jediného, dnes již patrně navždy ztraceného pramene. Existují pokusy identifikovat Herma Trismegista s různými osobami, např. s Henochem, avšak hypotéza výše zmíněné personifikace se zdá být nejpravděpodobnější. Podle Manethona (patrně kněz chrámu v Heliopoli, který žil na počátku 3. stol. př. n. l. a kromě řady spisů napsal též dějiny Egypta) pravěký Hermes napsal v řeči hieroglyfů principy věd, tj. metafyzicky pojatého vědění, a podle některých hermetiků pak druhý Hermes, otec Tatův (hermetické spisy obsahují často dialogy Herma s jeho synem Tatem) přepsal toto dílo do řečtiny. První Hermes byl nazýván "pán měsíčního oka", protože nahlédl hluboko do tmy lidského bytí, která má dvě dimenze: posmrtný život duše a život duše v hlubinách lidské osobnosti (tj. v hromadném archetypálním nevědomí). V tomto smyslu byl Hermes řecky nazýván "psychopompos" – průvodce duší; tak vystupuje v posledním zpěvu Homérovy Odysseie, kde se o něm říká, že "bdícím uspává oči a jiné zas ke spánku budí", že vede duše po "dusných cestách" a "podél krajiny snů a podél sluneční brány." Zapamatujme si tyto výroky; jsou pronikavou charakteristikou hermetismu, k níž se ještě vrátíme.

 

Hermes (latinsky Mercurius) je však také nápadnou postavou řecké mytologie jako syn nejvyššího boha Dia a jsou mu připisovány velmi protikladné vlastnosti. K. Kerényi zpracoval mytologém Herma jako problém "Hermova světa" a tím podal hluboký vhled do podstaty hermetismu. Téma Hermes, píše Kerényi, je téma "říše, jejímž božským tvarem je Hermes" – je to svět, který Hermes oduševňuje a ovládá. Je zde chápán jako ztělesnění určité lidské konstanty, tedy věčného lidského tématu, jehož obsah naznačuje již označování Herma jako průvodce duší – je personifikací cest lidské duše.  A to je cesta odpovídající výroku "temného filosofa" Herakleita: "cesta nahoru a dolů je táž". Na tomto místě se ocitáme před klíčovým problémem hermetismu. Také v něm, jako v každém jiném druhu esoterismu, jde o velmi praktický cíl, který je označován slovem reintegrace. Vyjadřuje návrat člověka k jeho původní podstatě či, symbolicky řečeno, "hledání ztraceného ráje", tj. hledání oné ztracené mystické jednoty lidského bytí, jednoty vnitřní i vnější, hledání harmonického bytí ve vztahu k vnějšímu světu a ve vztahu k vlastnímu vnitřnímu životu. To je, obrazně řečeno, cesta nahoru, která se uskutečňuje cestou dolů, do hlubin hromadného nevědomí. Na dně tohoto nevědomí, této duše stínů (anima tenebrarum), je skryta a čeká na probuzení duše duchovní (anima spiritualis): nejhlubší tma ukrývá potenci nejpronikavějšího světla, které bylo proto hermetiky nazýváno  "půlnoční slunce". Podstatou pravé alchymie, jejího velkého Díla, bylo hledání cest k probuzení a vývoji tohoto božského já člověka, její podstatou byla transmutace duchovní vyjadřovaná symboly transmutace fyzické, která byla ovšem další možnou, nikoli však primární cestou: práce na Kameni filosofů byla především prací na sobě samém. Proto šlo primárně o alchymii spirituální, nikoli fyzickou, a její filosofie (lépe řečeno metafyzika) byla spíše určitým druhem metapsychologie.

 

Hermes,  "kyllénský bůh" (protože se podle bájí narodil na hoře Kylléné v Arkadii), je zobrazován s tzv. Hermovou holí či kaduceem, holí obtáčenou dvěma hady, která symbolizuje jednak spánek a probuzení a jednak dva proudy astrálního světla,  ničící a tvořící. Tento symbol naznačuje, co je hlavním činitelem Hermova světa, resp. prostřednictvím čeho se uskutečňuje transformace lidské duše v onen ideální "rajský" stav. Kerényi ve své analýze Hermova světa cituje religionistu W. F. Otto, který tento svět spojuje s noci,  "matkou všech tajemství": "temnota noci, která tak sladce vábí ke spánku, dává také duchu bdělost a jasnost. Činí jej poznávajícím, smělejším, odvážnějším. Poznatek se zablýskne nebo spadne jako hvězda, vzácný cenný, ano magický poznatek. Tak je noc, která osamělého leká a může zavést, současně také jeho přítelkyně, pomocnice, jeho rádkyně." V hermetickém smyslu – poznamenává k tomuto citátu Kerényi–  je to "noc psychopompa", noc, kterou v sobě nosíme a která je sesterským jevem noci vnější. Jde tu nepochybně o noc jako temnou hlubinu lidské psýché. A tak s Hermem, říká dále Kerényi, dostává svět zvláštní aspekt, onen hermetický: je to svět vystupující v záři "půlnočního slunce", svět přízračný a přece tak neuvěřitelně skutečný.

 

 

Smaragdová deska

 

Za jediné původní dílo Herma Trismegista, patrně prvního, je pokládána tzv. Smaragdová deska považovaná až do začátku dvacátých let 20. století , kdy byl nalezen také její starší arabský text, za literární dílo řecké gnóze. Existuje řada legend o jejím nálezu, např. že ji nalezl Alexandr Veliký na svém tažení Egyptem, ale všechny tyto legendy se shodují v tom, že byla nalezena v Hermově hrobě v rukou jeho mrtvoly. Nebyla patrně vyryta ve smaragdu, ale v desce ze zeleného skla, které staří Egypťané vyráběli. Akademická věda nepojala tento literární skvost do souboru hermetických spisů pro jeho problematický původ. Hermetikové jej však, jak již bylo uvedeno, pokládají za jediné autentické Hermovo dílo. Abstrahujeme-li od jakési preambule a od závěrečné proklamace, je to jen soubor dvanácti tezí, v nichž je však shrnuta celé doktrína hermetismu. Spory o původ Smaragdové desky jsou neplodné; nelze ani dokázat ani vyvrátit její egyptský původ, v nějž pravověrný hermetik neochvějně věří, protože obsah Smaragdové desky je prostoupen duchem staroegyptského esoterismu.

 

Nemůžeme se zde podrobně zabývat obsahem tohoto díla, které je skutečnou esencí hermetických nauk. Poukážeme zde pouze na tři základní principy této nauky, které jsou v Desce obsaženy. V nich je zde obsažen základní princip hermetické noetiky, analogie vyjadřující identitu věcí, přesněji jejich skrytou identitu.

 

První, již citovaná, teze o analogii světa "nahoře" a světa  "dole" vyjadřuje základní ideu hermetismu, totiž analogii makro a mikro kosmu: člověk je svět v malém, svět je druhem organismu, který žije analogicky životu člověka. Svět zahrnuje substancialitu trojího druhu: duchovní, duševní (pojem duševního je tu však chápán šířeji než v akademické psychologii, spíše ve smyslu oživujícího činitele) a tělesnou. Pro hermetické pojetí světa je charakteristický pantheismus, ačkoli někteří hermetikové, např. E. Lévi, mají pojetí teistické. Hermetismu je dále vlastní hylozoismus, resp. hylopsychismus, tj. veškeré formy hmotného bytí jsou oduševněny, každá věc má svou duši, vše, co fyzicky existuje, žije svým vlastním životem. Tento princip platí nejen pro věci, které vnímáme jako hmotné, ale pro vše, co jakýmkoli způsobem je. Svůj život tedy mají i mentální jevy jako myšlenky, představy, city a chtění. Konečně třetím podstatným znakem hermetismu je učení o zvláštním činiteli, který, jak praví Deska, "je otcem univerzálního telesmatu celého světa" a který je také prostředkem hermetické praxe. Smaragdová deska mu věnuje více než polovinu svého obsahu a okultisté jej nazývají astrál. Je-li svět archetypů v hromadném nevědomí lidské psychiky obrazem "horního" světa idejí v platónském smyslu, je astrální tělo vlastním transcendentálním subjektem a je též onou hledanou "prvotní hmotou" (prima materia), která je prostředkem a současně cílem alchymické transmutace v rovině spirituální.

 

Závěrečná proklamace Smaragdové desky  "proto jsem byl nazván Hermem Trismegistem, maje tři části filosofie celého vesmíru"  naznačuje tři oblasti hermetického vědění: magii, alchymii a astrologii. To jsou tři klasické hermetické nauky, z nichž se historicky vydělily další oblasti, např. z alchymie spagyrie, z magie různé formy divinace atd. Definovat každou z těchto hermetických  "věd" je stejně obtížné jako definovat hermetismus. Hermetismus je patrně historickou syntézou; jeho prapůvodní vědou byla  patrně magie přinášející poznání o skrytých silách a o vztazích mezi nimi. Její původ je legendární:

  1. magii naučili "lidské dcery" andělé sestoupivší z nebes na horu Hermon (Henochova kniha),
  2. magické vědomí bylo přirozeným stavem člověka mýtických dob (hypotéza "třetího oka"),
  3. magie je pozůstatkem věd zaniklé kultury (hypotéza Atlantidy).

 

Druhá a třetí hypotéza mohou být spojeny, první může být dnes prohlášena za astronautickou. Novodobý rosekrucián a teosof F. Hartman extrahoval z klasických hermetických spisů, především ovšem alchymistických, 43 principy, které tvoří podstatu hermetismu a které nazval axiomata hermetica. Jiní dospěli k jiným formulacím, ale všichni, kdož se hermetismem vážně zabývali, dospěli k přesvědčení, že hermetismus je jedním z nejstarších systémů metafyziky a metapsychologie a jejich aplikace na svět člověka a přírody. Obsah tohoto systému poznání a praxe je vyjádřen specifickou řečí symbolů. Primárně tu jde o principy tvořivého využití astrálního světla a o aplikaci těchto principů na reintegraci člověka.

 

Vše, čeho se člověk zmocnil, ať to byly věci či poznatky, bylo vždy jedinci zneužito k uspokojování jejich egoistických cílů. To ovšem platí i pro hermetismus, jehož poznatky jsou proto střeženy tajnými řády a zahalovány clonou tajemství. A tak se z alchymie vyvinuly pokusy o zhotovování zlata a životních elixírů, z astrologie nízké hadačství a z magie přízemní čarodějnictví. Z legendárního sdružení pravých rosekruciánů, k nimž vedle R. Fludda a M. Maiera patřilo jen několik dalších, se vyvinuly nepravé rosekruciánské řády čítající dnes stovky a tisíce členů, jimž jejich vůdcové slibují, za celkem slušný poplatek, získání nadpřirozených sil, od mimořádné potence pohlavní až po výjimečnou potenci tvůrčí, která jim přinese slávu a peníze. Touha člověka po transcendenci, věčná a neukojitelná faustovská touha, je, bohužel, také dobrým obchodním artiklem. A tak je dnes za esoterismus vydáván kdejaký literární brak a kdejaká pověrečná praktika. Vznešená věda staroegyptských mágů byla zprofanována jako máloco jiného.

 

 

Hodnota hermetismu

 

Snažili jsme se ukázat, že hermetismus je víc než abstraktní doktrína a víc než utilitární praxe. Je to obraz světa, který většina z nás jen tuší, a životní styl, po němž mnozí touží, neboť jeho smyslem je na poznání a praxi založená transmutace. Magnum opus hermetismu je duchovní proměna člověka. Otázkou nyní je, zda to všechno není založeno na velké tisíce let reprodukované iluzi či pověře o existenci transcendentna a lidského transcendentálna. V souvislosti s tím se vynořuje další otázka, totiž otázka po evidenci hermetických tvrzení. Odpověď na ni je často determinována poukazem na fantastičnost hermetických nauk a na absolutní rozpory hermetického a vědeckého obrazu světa. Pokud se týče evidence hermetických pravd, je to evidence ryze empirická, vybočující však z rámce běžné zkušenosti – ponecháváme stranou konvenční způsob ověřování některých účinků metod hermetického způsobu léčení apod.  Zmíněná empirická evidence je dnes vyjadřována termínem rozšířeného vědomí a je předmětem tzv. transpersonální psychologie– připomeňme si např. takovou formu evidence jako je vymísťování astrálního těla a zkušenosti s tím spojené. Není to ovšem evidence vědecká a o tu v podstatě ani nejde.

 

Hermetismus nikdy nebyl a ani nebude vědou v konvenčním smyslu, pokud věda sama nepřesáhne rámec, který jejím metodám a teoriím nasazuje raciomorfní poznávání. Proto také doktrínu a praxi hermetismu nebude možno vtěsnat do rámce vědeckých modelování zkušenosti. A není to konec konců ani nutné, neboť věda a hermetismus mají odlišné poslání. Hodnota hermetismu není dána převedením jeho poznatků na poznatky empirických věd, neboť jsou to poznatky různého druhu, různého smyslu a týkají se různých světů. Připomeňme si, že svět, který nám někteří vědci a filosofové prezentují jako jediný možný, je jen jednou z více možných konstrukcí světa, že konvenční raciomorfní způsoby poznávání souvisí s převládajícím způsobem lidského bytí, že to jsou historicky se vyvinuvší praxí určené formy a že lidsky vnímatelné spektrum skutečnosti je právě jen ta lidským způsobem bytí daná "skutečnost", která je výsekem skutečnosti, tj. jsoucna vůbec. Posun od mentálního stavu homo magus ke stavu homo faber je pokládán za pokrok lidstva, které se sice v tomto stavu zahrnulo vymoženostmi techniky, ale nestalo se nijak mravně ušlechtilejším a ocitlo se, zdá se, v bludném kruhu svého novodobého otroctví: svého zcela zmechanizovaného způsobu života, svých ubíjejících stereotypů, nesmyslných rituálů... toho, co se dnes velmi výstižně nazývá zběsilá skutečnost. Hodnota hermetismu je pro někoho dána již jeho evokací jiného světa, tak podobného poezii pohádek našeho dětství; obecně však spočívá v tom, že nabízí vzrušující poznávání a transformaci sebe samého, že nám dává poznávat svět jako předivo tajemných vztahů neméně tajemných sil, že aktivuje archetypální vnímání a cítěn světa, v němž se znovu prožíváme v jednotě s tímto světem, a že vstupujíce náhle do světla půlnočního slunce začínáme žít to, co jsme dosud pokládali za pouhý sen. Hermetismus je výzvou k velkému duchovnímu dobrodružství, které vábí a které se může stát osudem. Je na každém, jaký obsah tomuto dobrodružství dá.

 

 

lišta

 

 

NAKONEČNÝ, Milan. Hermetismus, jeho historie a doktrina. Logos, 1995, roč. 11, čís. 1, s. 18n. ISSN0862-7606.

 

 

 

 

 

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky veda-technika

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.