Mýty kosmogeneze II - Heliopolis

01. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

ReKosmogonie, která se vyvinula v Heliopoli (staroegyptském Iunu), se soustředila na stvoření vesmíru vnímané ze specifické perspektivy kněží boha Rea. Centrem uctívání byla Heliopolis od páté dynastie. Řecký název Heliopolis znamená "Město Heliovo", neboť bůh slunce Hélios byl řeckým protějškem boha Rea. Egypťané sami nazývali Heliopolis Iunu (psáno též On nebo Onnu) a značili ho hieroglyfem představujícím sloup. Během raného období Staré říše byl tento kultovní předmět umístěn přímo ve středu velkých otevřených nádvoří slunečních chrámů, ve kterých byl bůh Re uctíván. Heliopolský mýtus tudíž představuje kosmologické či teologické schéma, jehož středem je bůh Re.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


 Re

(zpět na první část článku)

 

Kosmogonie, která se vyvinula v Heliopoli (staroegyptském Iunu), se soustředila na stvoření vesmíru vnímané ze specifické perspektivy kněží boha Rea. Centrem uctívání byla Heliopolis od páté dynastie. Řecký název Heliopolis znamená "Město Heliovo", neboť bůh slunce Hélios byl řeckým protějškem boha Rea. Egypťané sami nazývali Heliopolis Iunu (psáno též On nebo Onnu) a značili ho hieroglyfem představujícím sloup. Během raného období Staré říše byl tento kultovní předmět umístěn přímo ve středu velkých otevřených nádvoří slunečních chrámů, ve kterých byl bůh Re uctíván. Heliopolský mýtus tudíž představuje kosmologické či teologické schéma, jehož středem je bůh Re.

 

V této kosmogonii počíná popis promítání věčného světa do hmotného bytí Nune...

.... Na Počátku existoval pouze Nun, temné propastné vody, které se táhly do nekonečna. V tomto prvotním oceánu nelze rozlišit žádnou formu, existuje pouze bezbřehá bezforemnost, která se rovná nicotě, protože všechny věci se prolínají ve velikém oceánu Nunu. Je třeba si představit kvalitu bytí, které předchází času a prostoru, rozlišení na nahoře a dole, oddělení toho, co je potom, od toho, co bylo před tím. Nic neleží vně něčeho jiného, protože bylo vnitřní podstatou i všeho ostatního, takže neexistovaly žádné oddělené jednotky. Byla to primoridiální jednota, kterou je možné popisovat pouze pomocí definic určujících, čím není. Nicméně představa vod už v sobě obsahuje pozitivní pojem Nunu jako zdroje života. Nun, ačkoliv sám o sobě není ničím, obsahuje vše, co se má objevit. Nun představuje celý rozčleněný a různorodý vesmír v potenciálním stavu.

 

Tento prvotní stav, kterému bylo dáno jméno Nun, bývá někdy zobrazován jako veliký had. Nicméně zobrazení hada s mnoha závity je nutno chápat již jako první manifestaci něčeho, co se z oceánu potenciality už vynořuje. Tento had je pak nazýván Nehebkau, což znamená "Poskytovatel životních energií". V Textech pyramid Nehebkau praví:

 

"Jsem ten, kdo vytéká z Prvotní záplavy (Nun), ten, který se vynořuje z vod. Jsem Nehebkau, had s mnoha závity."

 

Nehebkau vykazuje podobnou dvojznačnost jako Nun. Hadí závity v sobě vězní životní energii vší existence v její neprojevené potencialitě a současně této energii poskytují bezpečný úkryt, jakési ochranné objetí, ze kterého může tato energie vytékat ven. Uvnitř hadích závitů, a také uvnitř Nunu, sídlí tvořivý princip, který je jiskrou života. Egypťané označovali tento tvořivý princip Atum, což znamená "ten, který je úplný". Atum i Nun jsou oba aspekty nejvyššího Božství a obsahují v sobě celou mnohočetnou potencialitu bytí. Nicméně Atum představuje princip, který iniciuje přechod z neprojeveného do projeveného, z vnitřního do vnějšího. Je to Atum, který aktivuje životadárný potenciál Nunu a vede ho k uskutečnění. Na počátku spočívá Atum ve vodách ve stavu pasivity a inerce, protože nemá, kam by položil svá chodidla:

 

"Byl jsem ve vodách, ve stavu nehybnosti. Než jsem nalezl něco, na čem by bylo lze stát či sedět, než bylo založeno město Heliopolis."

 

Na obr. 3.1 jsou vody znázorněny v podobě velikého hada, v jehož závitech strádá Atum obrácený tváří dolů.

 

Atum nebyl něco prvotně odlišného od Nunu. Nebyl ani jasně odlišen od Hada. Například v Textech rakví praví:

 

"Ovinul jsem se sám kolem sebe, obtočil jsem se svými závity. Jsem ten, kdo pro sebe utvořil místo uprostřed svých závitů."

 

Ale jakmile pro sebe vytvořil místo uvnitř hadích závitů, začíná Atum sám sebe označovat za něco od těchto závitů odlišnéh...

.... A stejně tak sám sebe počíná považovat za něco odlišného i od vod Nunu. To, že Atum sám sebe definoval uvnitř prvotního oceánu, je prvním kosmickým skutkem, kterým započala série tvořivých činů, jimiž se z původního oceánu či hlubiny vynořily uspořádané světy.

 

Tímto sebedefinujícím činem se Atumova přirozenost mění. Atum už není prostě totalitou všeho, co je, rozpuštěnou ve vodách Nunu. Atum se stává činem, kterým se vše, co je, začíná uskutečňovat. A protože toto "vše, co je", je zároveň Atumem, je uskutečnění "toho, co je" i uskutečněním Atumovým. Tudíž Atumův čin sebeuskutečnění je současně činem uskutečnění vesmíru. Tímto jeho činem se zrodil princip Stávání se a Atum je nazýván Cheprer, "ten, který vzniká". Ze stavu pouhého Bytí se Atum posouvá do stavu Stávání se, a tím počíná proces stávání se a měnění se (i když toto stávání se a měnění se neprobíhá v čase toho druhu, jak jej chápeme my).

 

Cheprer, "ten, který se stává", je symbolizován broukem skarabem, který byl ve starověkém Egyptě oceňován pro svou předpokládanou schopnost sám sebe rodit z hromady hnoje. Na obr. 3.2 leží Atum – stále ještě uzavřen v závitech hada, který tentokrát zvedá několik hlav – obličejem vzhůru a přitahuje k sobě skaraba. Tímto aktem k sobě přitahuje i tvořivou moc a ztotožňuje se s energií Stávání se. Tím se Atum vynořuje z vod Nunu a osvobozuje se ze sevření závitů prvotního hada.

 

Toto Atumovo vynoření se je zobrazováno dvojím způsobem. Jedním z nich je obraz pevniny nořící se z vod. První Země či "Prvotní pahorek" se vytvářejí jako něco pevného vprostřed všude panující tekutosti velikého oceánu:

 

"Buď pozdraven, Atume! Buď pozdraven Cheprere, který´s sám sebe vytvořil! Vstal´s jako Veliká hora. Stal ses ve svém jménu Cheprer."

 

Toto vynoření se Atuma jako Veliké hory se symbolicky opakovalo každý rok, když ustupující nilská záplava (zastupující symbolicky Nun) obnažila první kus suché země.

 

Druhým způsobem zobrazení Atumova vynoření je jeho vysvobození se ze závitů hada. Atum na něm zápasí s hadem a mění se pro tento účel v kočku či promyku, aby mohl hada zabít. Je to vidět na obr. 3.3. V podobě kočky zde Atum zabíjí hada, z jehož závitů vyrůstá strom. Tento strom je vavřín, který pro starověké Egypťany představoval Strom světa, v jehož větvích se zrodil celý svět.

 

Vyrašení Stromu světa v okamžiku porážky prvotního hada Atumem odpovídá další události, která následuje po vynoření První země z propastných vod. Tou je vyplavení rákosí na břehy Prvotního pahorku. Toto rákosí se zakoření a roste. A z okolní temnoty pak přilétá pták světla, světelný pták se širokými křídly, který usedá na rákosí. Tento zázračný pták, který přináší do temnot světlo, je prvotní formou boha Rea. V některých verzích tento světelný pták usedá na posvátný kámen Benben. Kámen Benben (slovo benben bylo ve starověkém Egyptě používáno v souvislosti s vyléváním se) představuje prvotní sloup, který byl v období Staré říše kultovním zobrazením boha Rea. Světelného ptáka sedícího na rákosí rostoucím z vrcholu Prvotní země je možno spatřit na obr. 3.4.

 

To, co jsme právě popsali, jsou dvě následující podobenství o Atumovi. Tím prvním je pevnost uvnitř tekutosti, určitost uprostřed neurčité masy vod Prvotního oceánu. Druhým je světlo, které ozařuje temnotu nebytí. A tak jako se objevení Prvotního pahorku každoročně opakovalo při opadávání nilských vod, ozáření temnot se opakovalo každý den při východu slunce, které zahnalo temnotu předchozí noci. Cheprer souvisí s objevením se světla z temnot stejně jako s vynořením se pevné země z vod. Nicméně právě v souvislosti s objevením se prvotního světla je Cheprer ztotožňován s bohem Reem, božstvím, které je zviditelňováno prostřednictvím slunečního světla. Tím, jak do sebe přitahuje energie Cheprera, prokazuje Atum, že je bohem Reem. Proto v Knize mrtvých čteme:

 

"Jsem božskou duší Reovou, který povstal z Nunu... Sám jsem povstal uprostřed vod Nunu pod svým jménem Cheprer..."

 

Takže Atum je trojitý: Atum-Cheprer-Re. Tato proměna Jednoho ve Tři – vlastně přesněji ve Čtyři, pokud bereme v úvahu Nuna – není uchopitelná striktní logickou analýzou. Musíme ovládnout touhu zkusit dále objasnit například vztahy mezi Nunem a Atumem, nebo Cheprerem a Reem či Reem a Nunem. Pokud bychom této touze podlehli, namísto přiblížení bychom se začali vzdalovat od pohyblivého způsobu myšlení starověkých Egypťanů, a tím bychom se vzdálili i od pravdy, jak ji pociťovali oni.

 

Objektivita starověké egyptské kosmologie je natolik vzdálena od fyzické reality, která ovládla moderní vědecké myšlení, že jakýkoli pokus začlenit tuto objektivitu do logického systému by znamenal odříznutí této kosmologie od jejího živého obsahu. Musíme přijmout organičtější způsob myšlení, v němž myšlenky spíše přecházejí plynule jedna do druhé, než aby stály rigidně a odděleně vedle sebe. Nun je Atum, Atum je Re, Atum-Re je Nun. A přesto jsou Nun a Atum jasně odlišitelní. Nakonec je to právě jejich implicitní rozdílnost, která je příčinou Atumova oddělení se od Nuna. Ale Atum ve svém oddělování se pokračuje a stává se Cheprerem, což je změna, která vrcholí tím, že se Cheprer "stává" Reem. Rea můžeme označit za konec tohoto procesu, za čtvrtou hypostazi Jediného Božství. Ale ve skutečnosti byl Re přítomen a činný během tohoto celého procesu svého vývoje. Krásně tajemný vztah všech čtyř božstev je vyjádřen v následujícím citátu:

 

"Jsem Atum, který povstal. Jsem Jediný. Povstal jsem [Cheprer-na] v Nunovi. Jsem Re povstávající na samém začátku. Jsem Veliký Bůh, který povstal svým přičiněním [Cheprer t´esef] (jako) Nun, to jest ten, který stvořil své jméno "Podstata (či Otec) všech Bohů".

 

Takový text od nás vyžaduje hlubokou kontemplaci. Představuje vysokou metafyziku, která se projevuje spíše v mýtické než abstraktní rovině, ale která přesto zůstává metafyzikou.

 

Tím, že se jedno Božství stalo čtveřicí (Nun-Atum-Cheprer-Re), byla připravena půda pro stvoření ostatních bohů. Atum představuje tvořivý princip a jeho povaha ho nutí svou kreativitu vyjádřit. Toto vyjádření kreativity je zcela zásadní pro jeho identitu. Atum musí být tvořivý, musí svou podstatu vylévat do světa:

 

"Jsem ten, který se uskutečnil jako Atum. Bylo to v Heliopoli, kde se ztopořil můj falus. Uchopil jsem jej a pocítil orgasmus. A tak byla zrozena dvojčata Šu a Tefnut.”

 

Motiv masturbace naznačuje Atumovu androgynní povahu. Atum je tak "Veliký On-Ona”, který je schopen oplodnit i počít a nakonec i porodit. Jinými slovy: duální princip je přímo Atumovou vnitřní podstatou. Ve své neduální podobě existuje ve shodě se svou vnitřně unitární povahou.

 

Vedle motivu masturbačního existuje i motiv vykašlání:

 

"Vyplivl jsi Šua, vykašlal jsi Tefnut. Objal jsi je pažemi, pažemi ka, takže tvé ka je naplnilo.” 

 

Jak masturbace, tak i vykašlávání představují čin odlišné podstaty od prvotního Atumova "povstání” jako Cheprera. Jedná se zde spíše o stvoření než o sebedefinování či sebeodlišení. Bozi Šu a Tefnut jsou od Atuma dostatečně odděleni. Aby do nich zavedl své ka, musel je obejmout pažemi. Nicméně je to pořád Atum, který je stvořil, takže jejich oddělení od něj pro ně neznamená naprostou nezávislost na něm. Řečeno slovy středověké scholastiky jsou Šu a Tefnut oddělenými esencemi závislými svou existencí na Atumovi. Jejich vztah k Atumovi je srovnatelný se vztahem andělů k Bohu, jak jej chápe tomismus. Ve staroegyptských posvátných textech se o bozích často obecně praví, že jsou "údy” Božství. Takže na začátku, když kontemploval o stvoření vesmíru,

 

"Atum pravil k Propasti (Nunovi): ´Jsem uvolněn a jsem velmi unaven, můj lid není dosud stvořen. Mé srdce by potěšilo a mou náruč oživilo, kdyby i země ožila. Nechť se mé údy uspořádají tak, aby jej vytvořily, nechť je tato veliká únava pro nás osídlena.”

 

Aby bylo možno stvořit "zemi” (hmotný svět) a "lidi” (všechna stvoření), musel napřed Atum uspořádat své "údy” – společenství bohů. Pouze když byly Atumovy údy uspořádány, mohla povstat země. V uvedeném textu nacházíme i potvrzení představy, že stvoření vychází z Atumovy nepotlačitelné tvořivosti. Božská podstata hledá své uskutečnění, potřebuje překonat svůj počáteční stav osamění, protože jen tak může prožít plnou blaženost.

 

Vytvoření Šua a Tefnut je základním krokem procesu evoluce. Šu, jak už jsme uvedli, představuje princip vzduchu či prostoru. V jednom z textů Šu praví:

 

"Jsem prostor, který povstal uprostřed vod (stal jsem se v nich a vyrostl jsem v nich), ale nebyl jsem určen k tomu, abych pobýval v temnotách.”

 

Šu představuje prostor, ale ne ten prostor, který zažíváme my, protože tehdy ještě neexistoval žádný vesmír. Spíše musíme o Šuovi uvažovat jako o principu, jehož činností se z původní bezformovosti  prvotní jednoty může vynořit forma. Jen prostřednictvím Šua může Atum vyjádřit svou vůli ke stvoření a dovést bohy a projevený vesmír k existenci. Bohyně Tefnut byla spojována s vlhkostí ve smyslu vlhkosti pochvy. Její význam v posloupnosti stvoření spočíval v tom, že byla partnerkou Šuovi. Androgynní či bisexuální Atum, který je principem prvotní jednoty, stvořil dualitu sám ze sebe. Šu a Tefnut představují toho objevení se duality (ve formě sexuální polarity) z prvotní jednoty. Jsou nejen Dva (od sebe vzájemně odlišitelní), ale jsou i Dvěma odlišitelnými od původního Jednoho. Tímto způsobem se Jeden stává Třemi. Tento numerologický princip je jasně vyjádřen v pozdějším papyru Nesi Amsu:

 

"Vyzářil jsem ze sebe bohy Šua a Tefnut. Tím jsem se z jednoho stal Třemi.”

 

První stadium procesu tvoření tak opakuje původní proces sebediferenciace uvnitř Jednoho. Tak jako Atum sám sebe oddělil od Nuna (Jeden = Dva) a stal se tímto aktem Cheprerem (Jeden = Tři) představujícím princip tvoření, tak Atum tvoří i Šua-Tefnut (Jeden = Dva), kteří v sobě obsahují princip duality (Jeden = Tři), vyjádřený tentokrát sexuálně, tedy jako tvořivá síla.

 

Další generace bohů se rodí ze sexuálního spojení Šua s Tefnut. Dostáváme se tak ke třetí, výrazně oddělené fázi procesu tvoření. První fází bylo sebeoddělení tvořivého principu uvnitř prvotního Jednoho. Druhou fázi představovalo sebestvoření, kterým z tohoto tvořivého principu (Atum) vznikli Dva (Tefnut a Šu), kteří jsou vnitřní podstatou Jednoho. Třetí fáze spočívá ve stvoření dalších bohů na základě duality, kterou bohové Šu a Tefnut představují. Proces tvoření nyní probíhá už daleko od Božství, protože Atum už není přímo účasten.

 

Ze sexuálního spojení Šua a Tefnut se narodili Geb a Nut. Geb je zemí a Nut je nebesy, ale opět nemůžeme tuto zemi a nebesa vnímat jako ty, které později zažily lidské bytosti. Protože Geb a Nut se narodili rovnou ve vzájemném milostném obětí. Země byla původně s nebesy spojena. Mezi nimi neexistoval žádný prostor. Představovali jedinou bytost, jedinou dosud nerozdělenou jednotu, a tak si musíme představit podmínky panující před vznikem světa. Projevený vesmír dosud neexistoval.

 

Svět bohů v této fázi, která nastala narozením Geba a Nut, je zrcadlovým obrazem původní jednoty Božství, přičemž dosud nerozdělení Geb a Nut odpovídají v novém schématu Reovi.

 

Stejně jako se tím, že se původní Jeden stal Čtyřmi, otevřela další fáze procesu tvoření (Atumova masturbace), tak se i nyní otevřela možnost další důležité fáze: stvoření pořádku zjeveného světa. To se nepřihodilo pohlavním spojením, nýbrž oddělením. Na obr. 3.5 vidíme zobrazení Geba ... oddělujícího se od Nut. To je zcela jiná představa od předchozích představ Jednoho stávajícího se Dvěma. V té první – Atumově oddělení od Nuna – vidíme Atuma, jak se vynořuje z vod v podobě pahorku. Atum při oslavě své tvořivé síly sám sebe definuje jako hypostazi zřetelně oddělenou od Božství. V paralelním podobenství o porážce hada je zdůrazněn krvavý triumf Atuma nad silami nehybnosti. V další fázi stávání se Jednoho Dvěma – Atumově stvoření Šua a Tefnut – vidíme Atuma, jak ze sebe odděluje Dva masturbací či vykašláním. Proces oddělení je v tomto případě, přinejmenším z části, přijemným tvořením. Ale na dalším obraze vznikání Dvou z Jednoho, na kterém se Geb odděluje od Nut, můžeme spatřit, jak je Jeden (Geb-Nut) oddělován vnější silou (Šu), což není akt vzbuzující potěšení, ale spíše bolest. Protože tento akt není prováděn dobrovolně milující se dvojicí, která by patrně dala přednost tomu, aby zůstala spojena na věčnost.

 

A právě toto Šuem způsobené rozhthnutí Geba od Nut umožňuje konečně duchovnímu světu, aby se stal projeveným. Tím, že jsou nebesa zdvižena nad zem, a tím, že Šu zaujal pozici mezi nimi, aby je udržel od sebe, vznikají podmínky pro to, aby esenciálně duchovní podstata získala vnější formu. V tomto momentě získávají bozi (kteří zřejmě existovali jako část spojeného Geba a Nut)svá vnější těla. Berou na sebe formu hvězd, které září na pozdviženém břichu Nut:

 

"Tys (Nut) přijala k sobě každé božstvo, které vlastní člun, abys je umístila na hvězdné obloze.”

 

Velice významná je skutečnost, že Re přijal za své projevení slunce. Zrození slunce je někdy zobrazováno jako klubání se světelného ptáka z vejce sneseného "Velkým kejhajícím" (kosmickou husou). Akt projevující se duchovní podstaty je opět rozeznán jako rozdělování něčeho, co bylo původně jednotou. Takže stávání se projeveného světa je stále provázeno pocitem oddělování se. Obzvláště představa násilného oddělení Geba a Nut vzbuzuje dojem, že svět získává svou projevenou existenci na základě bolesti. Bolest a strádání jsou vnímány jako podmínka života v tomto projeveném světě.

 

Tento svět je zobrazen na obr. 3.6. Vidíme tam Atuma-Reaplavícího se ve své sluneční bárce po těle Nut  a přijímaného vpravo otevřenou náručí Duatu. Přestože je Atum-Re stvořitelem bohů, matkou všeho projeveného je Nut. A to do té míry, že ve své sluneční manifestaci je jejím synem i Re. Jeho "dcera" Nut (vlastně spíše vnučka) je tak nutně současně i jeho matkou.

 

Zrozením nebeských těles nahoře získává svou existenci jako samostatná entita i země dole. A od tohoto okamžiku je to země, která je jevištěm vší naší duchovní evoluce. Právě na jevišti země se odhrává celé drama bohů, které následuje, a to už v časoprostorových dimenzích známých i nám. Oddělením Geba od Nut vznikly čtyři děti: Usir, Eset, Sutech a Nebhet. Všechna tato božstva jsou v podstatě kosmická a každému z nich je připisována určitá část vesmíru. Na snáze pochopitelné úrovni je Usir spojován s Orionem, Eset se Síriem, Sutech se souhvězdím Stehna (náš Velký vůz) a Nebhet s tou částí oblohy, která leží pod obzorem. Na méně pochopitelné úrovni zprostředkovává každé z nich příjem energií, o nichž starověcí Egypťané věřili, že vyzařují z kosmu. Protože my dnes považujeme vesmír za něco, co je vně země, je pro nás obtížné považovat polarity, jako jsou dobro a zlo, úrodnost a neúrodnost, hněv a odevzdání se, hádka a smír atd., za kosmické síly. Ale pro Egypťany bylo vše, co se dělo dole na zemi, odrazem universálních vesmírných sil. Pro heliopolskou teologii je charakteristické, že se stěží dotýká světa smysly vnímatelných bytostí. Zaměřuje se téměř výhradně na bohy a na základní otázku, kolik bohů z Jediného povstalo.

 

Genezí Devíti bohů z Jediného heliopolská teologie končí. Číslo devět je z numerologického hlediska limitem, který nelze překročit, aniž bychom se znovu vrátili na počátek. Je velmi podstatné, že s příchodem Hora (dítě Usira a Eset) se počet božstev zvýšil na deset (což je posvátné číslo zasvěcené právě Horovi). Význam čísla deset spočívá v tom, že jak v naší tak i v egyptské transkripci (obr. 3.7.) vyjadřuje symbolicky návrat k počátku. Takže Hor představuje mikrokosmický odraz Atuma a je bohem, kterým je návrat do Jediného dokončen.

 

(pokračovat třetí částí článku)

 

 

lišta

 

 

NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha : Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. Kapitola Mýty kosmogeneze. S. 39-63.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.