Hieroglyfické písmo a umění I

30. 09. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

hieroglyfy1Díky shodě okolností se ze starého Egypta zachovala zvláštní skupina textů, totiž ty, které se nacházely v suchých hrobkách a kaplích rozesetých po pohřebištích podél pouštního okraje nilského údolí. Stovky papyrů a další stovky pohřebních komor uchovávají slova, v nichž špičky dávné egyptské společnosti doufaly najít věčný život. Složité podoby egyptských hieroglyfů nebyly nikdy určeny pro každodenní život... Hieroglyfy jednoznačně směřují k horizontu věčnosti, a proto se nejvíce objevují na vysoce trvanlivých materiálech jako je kámen a zlato, dobývaných v téže poušti, v níž se uchovávala i těla zemřelých. Doménou hieroglyfů byla jen posvátná místa, protože jejich užití se omezovalo na hrobky a chrámy, snad s ojedinělou výjimkou slavnostních portálů nebo pilířů v nejokázalejších domech určených pro život.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


hieroglyfy1

Díky shodě okolností se ze starého Egypta zachovala zvláštní skupina textů, totiž ty, které se nacházely v suchých hrobkách a kaplích rozesetých po pohřebištích podél pouštního okraje nilského údolí. Stovky papyrů a další stovky pohřebních komor uchovávají slova, v nichž špičky dávné egyptské společnosti doufaly najít věčný život. Složité podoby egyptských hieroglyfů nebyly nikdy určeny pro každodenní život, v němž pro rozsáhlé právní a účetní archivy a také celé knihovny literárních textů, které až na výjimky zmizely pod nánosem dějin egyptských měst a ve vlhké půdě údolí a delty, vznikly systémy kurzívních značek. Hieroglyfy naproti tomu jednoznačně směřují k horizontu věčnosti, a proto se nejvíce objevují na vysoce trvanlivých materiálech jako je kámen a zlato, dobývaných v téže poušti, v níž se uchovávala i těla zemřelých. Doménou hieroglyfů byla jen posvátná místa, protože jejich užití se omezovalo na hrobky a chrámy, snad s ojedinělou výjimkou slavnostních portálů nebo pilířů v nejokázalejších domech určených pro život. Každý hieroglyf náleží věčnému světu, ale v některých textech je úsilí přetrvat věcnost vyjádřeno s ojedinělou intenzitou. V těchto ústředních textech je zaznamenáno přesné znění slov, která měla umožnit zemřelému přeměnit se na věčně omládlou bytos...

.... Dnes tyto starobylé texty označujeme jako zádušní texty, ale tento výraz nevystihuje zcela jejich podstatu; jsou to texty, které měly proměnit zemřelého, jejichž pomocí se z lidských bytostí stávali nesmrtelní bozi.

 

Staří Egypťané často užívali označení sachu, které znamenalo říkadla, s jejichž pomocí se z člověka po smrti stával ach, tedy "proměněný duch". Jedinou další možností bylo zemřít a zůstat mut, "mrtvý". Protikladné výrazy ach a mut v evropském pojetí zhruba odpovídají rozdílu mezi blaženými a prokletými. Podobně jako v evropské tradici se ráj spojuje s představou světla a samotné slovo ach spadá mezi výrazy, u nichž převládá představa světla a jasu jako je například egyptské slovo pro "obzor", achet,  tedy sídlo světla. Obava z věčného zániku podněcovala Egypťany k tomu, aby si pro sebe zajistili toto věčné světlo. Ve světle přírody nacházeli dva výrazné vzory dávající naději na přežití smrti: každodenní znovuzrození slunce a každoroční obnovu rostlinstva na zemi. Vyjádřením obou jevů byly četné epizody ve vyprávěních o slunečním bohu Reovi a o bohu blažených zemřelých Usirovi, které se dochovaly především v textech souvisejících s proměnou zemřelých.

 

Na počátku egyptského světa byla prázdnota zvaná Nun, prostor tak neomezený a tak nerozlišený, jako vodstvo. Zárodky života uvnitř této prázdnoty se vytvářely z ní samé, tak jako mladé rostlinky vyrážely každý rok z bahna, které se v létě vynořilo z klesajících vod nilské záplavy, a jako se ptáci usazovali k odpočinku na prvních ostrůvcích země vyčnívajících nad rozlitými vodami. Život a dobro byly dvojí podstatou tohoto prvního života, který Egypťané ztotožňovali s přirozeným zdrojem energie, světla a tepla, tedy sluncem, egyptsky ra. Z této pralátky, také zvané Atum ("Veškerenstvo" nebo "Nerozlišené") vznikli prvním dělením jakoby "syn" a  "dcera" slunce, mužský a ženský princip, mužský Šu, tedy suchý vzduch, a ženský princip Tefnut, tedy vlhkost. Tento první pár pak zplodil druhou dvojici, boha země Geba a bohyni nebes Nut. Oba je odděloval vzduch Šu, ale díky bohu moudrosti Thovtovi se jim podařilo spojit se a dát vznik čtvrté generaci představované dvěma bohy, laskavým Usirem a nezvládnutelným Sutechem, a dvěma bohyněmi, Esetou – sestrou a manželkou Usira a Nebthetou – sestrou a manželkou Sutecha. Poté, co se lidstvo vzbouřilo proti stvořiteli Re, uchýlil se do nebes a kralování na zemi přecházelo ze Šua na Geba a na všestranně dokonalého Usira. Sutech ze žárlivosti zahubil svého bratra, ale Eset ho svou léčivou mocí oživila a porodila mu syna Hora. Po Reově vzoru se Usir stáhl do podsvětí, kde vládl mrtvým, a Eset mezitím vychovávala Hora, dokud nedorostl natolik, aby se mohl postavit Sutechovi a znovu získat královskou moc.

 

Všechny tyto příběhy se znovu odehrávají v osudu každého člověka po smrti. Egyptské náboženství je do značné míry náboženství slunce, jehož znovuzrození nabízelo všem lidem příslib splynutí s ním, možnost stát se součástí jeho doprovodu a zapojit se do věčného koloběhu zmrtvýchvstání. Když bylo mrtvé tělo rozříznuto, aby mohly být při mumifikaci nezbytně odstraněny měkké vnitřní orgány, byl tento čin přirovnáván k ráně, kterou Sutech zasadil Usirovi, a řečtí historici vyprávějí, že muž, jehož úkolem bylo vést řez do těla, byl pak rituálně pronásledován ostatními balzamovači, kteří ho zasypávali deštěm kamenů. Podle těchže obřadů dávalo Usirovo přežití naději, že i nejstrašnější smrt může být překonána. Všichni zemřelí proto postupně převzali Usirovo jméno před své, a to nejen jako projev své zbožnosti, ale i jako potvrzení dosažené nesmrtelnosti. Vítězství Hora, který byl ve svém sporu se Sutechem prohlášen za "pravdomluvného", se tak stalo znamením vítězství nad smrtí a proto jméno každého zemřelého muže a každé zemřelé ženy bylo doprovázeno obratem "pravdomluvný", "ospravedlněný", kterým je soudní tribunál jednoznačně prohlašoval za zbavené všeho zla.

 

Egyptští bohové a bohyně byli bezprostředně zapojeni do úsilí zemřelých o dosažení věčného života spolu s ostatními prostředky, které jim byly k dispozic...


.... Re, Usir a Hor zemřelé podporují a hájí při jejich nesnadné cestě podsvětím s cílem stát se proměněným duchem. Kromě těchto božských bytostí hrály význačnou roli i hieroglyfy, jeden z nejpozoruhodnějších výtvorů starého Egypta, představující dokonalou syntézu výtvarného výrazu a jazyka.

 

Sami Egypťané označovali hieroglyfy jako "boží slova" a tak zdůrazňovali jednotu řeči a písma, slov, která píšeme, se slovy, která vyslovujeme, a tak nepřímo i s předměty, které tato slova označují. V egyptských očích slova znamenala mnohem víc, než jen označení významu, na němž se lidská společnost dohodla. Slova ztělesňovala samu podstatu pojmenovaného předmětu. Například výraz "hroch" nebyl pouhým označením živočišného druhu, nýbrž vyjadřoval samu podstatu "hrocha" jako božího stvoření, které bylo zároveň součástí božského řádu tvorstva. Každé slovo v sobě neslo hlubokou znalost objektu, který označovalo, a mělo nad ním zároveň určitou moc.

 

Egyptská obdoba encyklopedického slovníku neobsahuje abecedně řazené definice, nýbrž seznam jmen seřazených typově. Zachované doklady, pocházející většinou z 11. až 8. století př. n. l., sahají od dělení vesmíru a typů lidských i božských bytostí po jména měst, zvířat, rostlin, různých potravin a přinejmenším v jednom případě i oblečení, kameninových nádob a dalších lidských výrobků. Nadpisy těchto seznamů slibují, že čtenáři poskytnou všestrannou znalost světa, v němž se pohybuje. Slova poskytují vědění a to je klíčem k moci. Na celou tuto posvátnou a mocnou sféru dohlížel Thovt: patří sem všechna kompendia učenosti od léčitelských textů až po matematické příručky. Při tomto pohledu na svět se vědění netvoří, nýbrž přijímá, a úplné poznání není lidem – ba ani bohům –  přístupné, protože to by se rovnalo všeobjímající moci, jíž je Pán stvoření.

 

Tento bohy stanovený a neměnný řád, který je tak dokonale vyjádřen v egyptském umění a textech, vznikl v určitém čase a na  určitém místě, v 32. století př. n. l. v egyptské části nilského údolí. Tajuplný vznik hieroglyfického písma v Egyptě uchvacuje stejně jako jeho krása i, což si málokdo uvědomuje, jeho způsobilost sdělit staroegyptský jazyk.

 

Na konci 4. tisíciletí př. n. l. zahrnovala keramika širokou škálu okrově zbarvených nádob, na nichž byli tmavě červenou barvou namalováni muži, zvířata, ptáci, lodě a hory. Tyto pozůstatky prehistorické civilizace se až do dnešních dnů dochovaly v hrobech;  města i lidská společnost, která je vytvořila, jsou zjevně vymazána z historických záznamů a pouze hroby nám poskytují určitou částečnou představu. Mezi jednotlivými prvky výzdoby na nádobách v hrobech se setkáváme s různými předchůdci pozdějších hieroglyfů z památek faraónské doby. Říční voda omývající boky lodí je někdy vyznačena klikatými čarami připomínající klikatou hieroglyfickou značku, kterou se psalo n (podle Nunu, "pravodstva" anebo příbuzného slova) nebo v podobě tří čar nad sebou mu "voda". Nad nimi se objevují řady trojúhelníků spojených dohromady stejným způsobem, jako jejich kulatější obdoby, hieroglyfická značka ve tvaru dvou výstupků džu, "hora", nebo tří výstupků znamenajících chaset, "pouštní pahorky" a cizí země ležící za hornatým saharským obzorem nilského údolí. Tyto příležitostné motivy se tu a tam objevují jako figurativní prvky ve výtvarných kompozicích.

 

V užití značek dochází znenadání ke změně. To se děje v téže době, kdy se samostatný způsob života v různých částech nilské delty ztrácí pod vlivy keramiky a hmotné kultury přicházejícími z nilského údolí ležícího dále k jihu. Osamocené symboly na prehistorických nádobách náhle přecházejí z původních figurálních kompozic do nového rámce, kde zvuk získává rovnocenné postavení s obrazem a význam i slyšená podoba slova jsou zřetelně artikulovány. Základní myšlenka takového systému, tedy písma, zřejmě vznikla o něco dříve v Mezopotámii, i když také zde jsou doklady o této revoluční události odehrávající se ve 4. tisíciletí př. n. l. velmi vzácné.

 

Mezopotámské písmo je sice pravděpodobně starší než egyptské hieroglyfy, avšak rozdíly mezi oběma typy písma jsou takové, že přímou závislost lze téměř s jistotou vyloučit. Pokud Egypťané vůbec něco převzali, pak snad myšlenku, že znaky mohou představovat určité zvuky a slova. Je možné, že se do Egypta nepřímo přes syrské a arabské území dostaly malé předměty, například pečetítka, a přinesly sem výtvarné prvky typu průčelí zdobeného výklenky nebo mužů přemáhajících dvojice zvířat, a také myšlenku psaní. Ať už byl původ egyptského písma jakýkoli, odlišuje se od mezopotámského svým základním rysem, totiž tím, že si uchovalo obrázkové podoby z doby svého zrodu.

 

Písmo a obrazová vyjádření spolu v Egyptě těsně souvisely, neboť znaky byly vlastně malými obrázky. To samozřejmě neznamená, že by znaky mohly představovat pouze to, co zobrazují. Hieroglyfické písmo v Egyptě spojuje dva způsoby užití obrázků, z nichž jeden vyjadřuje to, co je zobrazeno (obrázek dveřní závory vyjadřuje "dveřní závoru", obrázek pohoří vyjadřuje "pohoří", zatímco druhý zachycuje zvukovou podobu egyptského slova (obrázek dveřní závory, egyptsky se, vyjadřuje zvuk s, obrázek pohoří, egyptsky džu, vyjadřuje zvuk džu).

 

Tento způsob umožňoval psát slova, která nelze jednoduše zobrazit, jako je krása, lítost, zlo či štěstí. Zvuk byl přenášen znaky určenými k vyjádření zvuku a k vymezení typu slova sloužily znaky určené ke znázornění předmětů, tzv. determinativy. Pomocí závory s a obrázku sedícího muže tak bylo možné napsat egyptské slovo se, "muž". Závora s a bochník t (te je egyptsky "chléb") spolu s obrázkem sedící ženy tvořily písemnou podobu egyptského slova set, "žena".

 

Počet možných hieroglyfů je v podstatě neomezený, protože každý předmět lze jednoduše napsat jeho malým obrázkem. Přesto však počet běžně užívaných znaků až do ptolemaiovské doby (přibližně 300 př. n. l.) patrně nepřesáhl pět set a texty v některých chrámech 18. dynastie obsahují méně než dvě stě znaků. Tento systém vyhovoval zejména díky tomu, že k označení typu předmětů neužíval mnoho determinativů. Obecně známých znaků tohoto typu byla necelá stovka a mnoho z nich bylo možno rozeznat na první pohled, jako například muž pro muže a  jejich jména, žena pro ženy a jejich jména, kříž v kroužku (snad plán osady) pro města a jejich jména, obdélník s jednou stranou přerušenou (plán domu) pro domy a panství, muž svírající hůl pro slova označující činnost nebo útok, kráčející nohy pro slova označující pohyb a tak dále.

 

Také zvukové znaky, jejichž počet mohl být rovněž neomezený, obvykle vyjadřují dvě nebo méně často tři souhlásky, doplňované o podpůrné znaky vyjadřující jednu souhlásku. Jednosouhláskové znaky velmi účinně zabraňovaly mnohoznačnosti, buď tam, kde jeden znak bylo možné číst více než jedním způsobem, nebo tam, kde si dva znaky byly tak podobné, že mohlo dojít k záměně. Znak dláta sloužil k vyjádření dvou odlišných dvojic znaků m+r nebo 3 (hlasivkový uzávěr, podobně jako před samohláskami na počátku našich slov) +b. Nevíme, proč tento znak bylo možné číst dvěma odlišnými způsoby; nad navozoval dvě různá slova, buď dva odlišné, ale navzájem podobné nástroje, nebo jedno zvláštní a jedno obecné slovo pro "nástroj". Ať už byl důvod jakýkoli, nejistotu při čtení odstraňovalo přidání zvukových znaků pro jednu souhlásku, v prvním případě sovy m a úst r, ve druhém nohy b. Zvukovým znakům pro dvě nebo tři souhlásky mnohdy podobná nejednoznačnost ani nehrozila, ale přesto se k nim přidával zvukový znak pro jednu souhlásku, sice nepodstatný pro čtení, ale podstatný pro estetické řešení skupiny znaků jako výtvarného celku. Tvůrce hieroglyfického textu vždy dbal na to, aby znaky pro každé slovo byly uspořádány do úhledné skupiny a slova tak následovala ve zřetelných blocích. Princip psaní do bloků potvrzuje jednotu písma a výtvarného projevu ve faraónském Egyptě.

 

V egyptštině, stejně jako v arabštině a hebrejštině, se mnohá, ne-li všechna slova tvořila na základě kostry nebo "kořene"obsahujícího tři souhlásky. Od stejného kořene se odvozovalo mnoho slov. V řeči se různá slova téže skupiny pravděpodobně rozlišovala pomocí samohlásek nebo přízvuku. V písmu se stejně znějící slova nerozlišovala doplněním o samohlásky, nýbrž přidáním determinativu ke zvukovým znakům vyjadřujícím souhlásky kořene. Je pro nás proto sice obtížné určit přesnou výslovnost slov, protože samohlásky jsou doloženy jen nepřímo, ale na druhé straně nám to umožňuje snadné čtení, pokud přijmeme užívání kombinovaných zvukových a obrazových znaků. Zvládnout hieroglyfické písmo je pro začátečníky snadnější než naučit se dávno mrtvý egyptský jazyk.

 

Egyptské hieroglyfické texty lze opravdu číst mnohem snadněji než rané alfabetické texty v řečtině a latině, protože v klasických textech se mezi slovy nevynechávají mezery. V řeckém nebo latinském textu může být obtížné určit, kde končí jedno a začíná druhé slovo, zatímco egyptská slova jsou v hieroglyfických textech obvykle zřetelně zakončena některým z běžných znaků udávajících typ slova. Když Egypťané začali psát svůj jazyk řeckou alfabetou s několika doplňky a vytvořili tím koptské písmo, učinili tak z náboženských důvodů. Ve čtvrtém století našeho letopočtu se křesťanství stalo státním náboženstvím a nové posvátné texty nemohly být psány v hieroglyfech, které byly spolu s uměním faraónské doby pokládány za modloslužebnické podoby nepravých bohů. Nová řecká abeceda osvobodila rané křesťanské otce od faraónské tradice, ale v řeči s mnoha podobně znějícími slovy tak zároveň znesnadnila čtení jejich textů, což znovu potvrzuje výhodnost hieroglyfického písma.

 

Jakkoli může být poměrně snadné naučit se písmo, zejména pro rodilého mluvčího, zdaleka to neznamená, že ve starém Egyptě znal hieroglyfy každý. Až do novověku zůstávalo písmo výsadou více či méně omezené menšiny. Muži, kteří uměli číst a psát, řídili Egypt. Je ovšem nutné přiznat, že v tomto ohledu se starý Egypt nijak neliší od římské, ba dokonce i viktoriánské Anglie.

 

Úroveň gramotnosti není přímo úměrná lehkosti nebo naopak obtížnosti zvládnutí písma. Nádeníci a rolníci měli stejně omezený přístup ke vzdělání v době, kdy Alexandr Makedonský přinesl do Egypta řeckou abecedu v roce 332 př. n. l., nebo když křesťané tuto abecedu upravovali, aby mohli egyptskou řeč zapisovat koptským písmen, jako tehdy, když Arabové dobyli v roce 640 našeho letopočtu Egypt a zavedli zde své dodnes užívané písmo. Také příklad současné Číny nebo Japonska svědčí o tom, že vysokou úroveň gramotnosti lze v určitých společnostech dosáhnout i tam, kde se lze psaní naučit podstatně obtížněji, než je tomu u hieroglyfů. Stručně řečeno, rozsah gramotnosti nezávisí na typu písma, nýbrž spíše na uspořádání společnosti. Znalost písma, i pokud jde o řeckou a latinskou abecedu, byla ve starověku omezena na nepatrnou menšinu, protože právě tato menšina řídila a spravovala společnost, jejíž byla součástí.

 

Písař v Egyptě nebyl poníženým sluhou, jemuž mohl poručit kdekdo, nýbrž příslušníkem vládnoucí vrstvy, jelikož jeho zápisy byly určeny pro potřebu faraóna a jeho správy. To vysvětluje, proč socha tajemníka nenáleží k nižším vrstvám úřednictva, nýbrž mezi nejkrásnější umělecká díla pocházející z královských dílen. Sochy znázorňující Amenhotepa, syna Hapuova, v podobě písaře jsou toho nejpřesvědčivějším důkazem. Písařská dovednost je spojována s Thovtem, a ten, kdo ji tu předvádí – Amenhotep, syn Hapuův – právě proto není pouhý úředníček, nýbrž nejmocnější dvořan v jedné z vrcholných epoch egyptské civilizace, v době oslnivé vlády Amenhotepa III. Socha zcela bezprostředním způsobem předvádí postup psaní a užívané náčiní, rákos na papyru namísto dláta na kameni. Amenhotep drží rákosový štěteček v natažené ruce připravené pokračovat v psaní započatého textu, zřetelně čitelného na papyrusovém svitku, který mu přepadává přes pravou nohu. Sedí na zemi, pravděpodobně na rákosové rohoži; je tak obdobou znázorněním písařů při vedení účtů nebo tajemnické činnosti, jak je vidíme v kaplích hrobek, a připomíná nám skutečnost, že v africké a předovýchodní tradici se židle nepoužívá.

 

Papyrusový papír se vyráběl z dužiny papyrusových stvolů nařezané na proužky, jež byly položeny pravoúhle ve dvou vrstvách na sebe a pak stlučeny dohromady tak, aby vytvořily lehce vlnitý, ale v zásadě hladký, slonovinově bílý povrch ideální ke psaní. Tento jednoduchý, ale účinný postup se jeví jako nejskvělejší egyptský vynález, který přetrval faraóny, jejich umění a jejich bohy, a zanikl, až když ho v 8. a 9. století n. l., po více než čtyřech tisíciletích užívání v egyptském, řeckém, latinském a islámském světě, nahradil z východu pocházející papír vyráběný z hadrů. Základními barvami byla čerň ze sazí a pro zdůraznění a nadpisy také okrová červeň. Červeň se používala ke zdůraznění pasáží vyžadujících obzvláštní pozornost, např. celkových součtů v účtech nebo dat na počátku textu, ale protože byla zároveň nebezpečným symbolem ohně a krve, nesměla se používat k psaní některých slov, zejména jmen bohů a králů a výrazu "rok vlády. Jak lze vidět na klíně Amenhotepa, syna Hapuova, texty se psaly zprava doleva , tedy způsobem běžným u většiny písemných systémů a na rozdíl od řecké a latinské tradice v Evropě. Začátek svitku, který už nese několik sloupců hieroglyfů, tak na této soše spočívá pravým okrajem na pravé noze písaře.

 

Hlavní rozdíl mezi Amenhotepovou sochou a každodenní rutinou písařského povolání spočívá ve formě písma. Socha ukazuje pečlivě dodržované plně obrázkové podoby hieroglyfů, víceméně takové, jaké se vyvinuly v 31. století př. n. l. Naproti tomu každodenní povinnosti psát dopisy, účty a právní texty vyžadovala mnohem rychlejší pohyb štětečku, což vedlo ke vzniku zjednodušeného písma, které označujeme jako hieratické. Hieratické písmo se psalo kaligraficky v případě literárních textů a důležitých státních dokumentů, nebo podstatně rychleji u méně formálních dopisů a účtů. V prvním tisíciletí př. n. l. zůstala kaligrafická forma hieratického písma vyhrazena téměř výlučně pro náboženské texty, jako byly svitky v chrámových knihovnách nebo záhrobní papyry, zatímco zkratkovité písmo obchodních transakcí a dopisů se v 7. století př. n. l. ustálilo do nové a ještě zběžnější podoby, kterou nazýváme démotické písmo. Všechny tři druhy písma se používaly v dobách, kdy Egypt navštěvovali řečtí autoři, a tito cizí cestovatelé nám zanechali řecké termíny hieroglyfy"posvátné vytesané znaky, hieratický"kněžský a démotický "lidový, což je praktická klasifikace, i když přesně vzato se vztahuje jen ke třem způsobům zápisu ustáleným po roce 700 př. n. l.; na obchodním dopise z 12. nebo 10. století př. n. l. není nic kněžského, ale písmo zběžnější méně než démotština jsme si zvykli nazývat hieratické.

 

Vývoj kurzívních forem se našemu oku, zvyklému soudit ze zkušenosti, zdá zcela logický, avšak hieroglyfy se vzpírají našemu rozumu, jelikož trvale a na věky setrvávají na úrovni obrázků a zůstávají přitom základem i pro "praktické kurzívní hieratické písmo, v němž lze každý znak "přečíst či přepsat do původní hieroglyfické podoby. Toto výsadní postavení hieroglyfů je ještě pozoruhodnější, uvědomíme-li si, že většina písařů se nikdy hieroglyfy nenaučila, protože pro jejich denní potřeby stačilo hieratické písmo. Jen vybrané jádro elity vzdělanců pokračovalo po zvládnutí hieratického písma dále a získalo znalost čtení a opisování posvátných původních vzorů písma, tedy hieroglyfů.

 

Zatímco v čínském a mezopotámském písmu, nemluvě o abecedách užívaných na Předním Východě a v Evropě, ustupoval figurální charakter do pozadí, egyptské hieroglyfy trvají jako umělecký mikrokosmos. Každý znak lze považovat za miniaturní kresbu a každé velké zobrazení za monumentální hieroglyf. Raná církev v Egyptě zaujala postoj plně odpovídající faraónskému duchu, když zároveň zavrhla jak předcházející písmo, tak i umění, čímž nepřímo uznala, že spolu nerozlučně souvisí.

 

(pokračovat druhou částí textu)

 

 

lišta

 

 

FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 7-33.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.