Spravedlnost, paměť a dějiny I

18. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

Maat_KingÚstředním problémem kultury jako takové je problém smrtelnosti: kultura (přinejmenším ve svém jádru) pokouší být člověku oporou v jeho nevyváženosti mezi smrtelností a nesmrtelností. Takováto teze je pro egyptologa nasnadě. V Egyptě je totiž možné téměř všechny základní a pregnantní hodnoty, vůdčí myšlenky a oblasti kulturního života vztáhnout k smrti a projektu jejího zpracování a ovládnutí prostřednictvím kultury. To platí také a zejména pro pojem spravedlnosti. Spravedlnost je principem překonávajícím smrt, principem dávajícím život a trvání. Pomíjivost a smrt jsou následkem rozkladu a oddělení. Spravedlnost je oproti tomu principem spojujícím, poutem, kterým je člověk vázán ke svým bližním a kterým jsou bližní spojeni ve společenství. Právě toto pouto je životodárné.


 

Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


Maat_King 

1.         Smrt a spravedlnost

 

V prvé části této studie jsem formuloval tezi, že ústředním problémem kultury jako takové je problém smrtelnosti a že se kultura (přinejmenším ve svém jádru) pokouší být člověku oporou v jeho nevyváženosti mezi smrtelností a nesmrtelností. Takováto teze je pro egyptologa nasnadě. V Egyptě je totiž možné téměř všechny základní a pregnantní hodnoty, vůdčí myšlenky a oblasti kulturního života vztáhnout k smrti a projektu jejího zpracování a ovládnutí prostřednictvím kultury. To platí také a zejména pro pojem spravedlnosti. Spravedlnost je principem překonávajícím smrt, principem dávajícím život a trvání. Pomíjivost a smrt jsou následkem rozkladu a oddělení. Spravedlnost je oproti tomu principem spojujícím, poutem, kterým je člověk vázán ke svým bližním a kterým jsou bližní spojeni ve společenství. Právě toto pouto je životodárné. Podle jednoho egyptského přísloví člověk žije, když jej někdo vede. Člověk nemůže žít sám. Spravedlnost znamená nechat se vést druhými. Na této vazbě a vedení je zvláštní právě to, že přetrvává smrti navzdor...

.... Obepíná vezdejší svět a zásvětí, živé a mrtvé, lidi a bohy. V tom spočívá její síla, která překonává smrt a propůjčuje trvání a bytí.

 

Základní myšlenky staroegyptské kultury vycházely ze základních potřeb státu a kultu a jejich bezprostředním vyústěním byly rituály a akty státní správy. Egypťané nebyli žádní filozofové. Nezískali dosud vůči světu patřičný odstup, v němž by rozvíjeli obecné úvahy, jejichž výsledky by mohli zachytit volnou prózou nebo i poezií nezávislého diskursu, který by nebyl zaměřen k bezprostředním účelům. Pokud uměli psát, byli to buď úředníci, nebo kněží, anebo obojí zároveň. Učit se psát znamenalo učit se jednat ve službě státu a bohů. Tehdy nebyli žádní "autonomní intelektuálové", kteří by se oddávali úvahám o základech života, aniž by tyto myšlenky museli využívat i v kultu či správě. V Egyptě ještě nebylo, jak jsme řekli, dosaženo potřebné distance. Myslící a píšící člověk zde stojí ve středu souvislostí,  které mu daly podnět k myšlení a psaní, v symbiotickém či shodou okolností daném vztahu ke světu, jenž pro něj není ani tak předmětem poznání, jako spíše partnerem v jeho touze po řádu, životě a trvání, jež se projevuje jak ve státní správě, tak v kultu bohů.

 

Tato partnerská svázanost se světem platí také a zejména pro pojem spravedlnosti, jak si jej Egypťané představovali a jak jej vyložili v dochovaných spisech. Maat, spravedlnost, není pro Egypťany abstraktním pojmem: je to bohyně, která, jak se píše v jednom textu ze Střední říše, vezme umírajícího za ruku a sestoupí s ním do říše mrtvých:

 

" (...) spravedlnost je vskutku věčná, do pohřebiště vstupuje s tím, kdo ji koná. Je pohřben a země ho pohltí, ale jeho jméno není na zemi zapomenuto. Je připomínán pro svoji dobrotu."

 

Věřím, že máme před sebou jádro a původ egyptské představy spravedlnosti. Spravedlnost oprošťuje, řečeno se sv. Pavlem, od jha pomíjivosti. Žádná kultura se tomuto jařmu nevzpírala vášnivěji než kultura staroegyptská.

 

Toto překonání pomíjivosti text vykládá jako paměť: "je připomínán pro svoji dobrotu". Kdo žil spravedlivě, tedy člověk, který se nechal vést druhými a sám druhé vedl, nebude zapomenut a vzpomínka na něj zůstane zachována v sociální paměti společenství. Jeho jméno nebude na zemi zahlazeno.

 

Tuto souvislost mezi smrtí, pamětí a nesmrtelností popisuje s nenapodobitelnou důkladností ještě Hekataios z Abdér a nezbývá než se podivovat, jak je možné, že Řek žijící koncem 4. století př. Kr. dokázal tak věrně reprodukovat myšlenkový svět, který se utvořil o 2000 let dříve. Neuvěřitelná trvanlivost těchto představ poukazuje na to, že se nacházíme v samotném jádru kulturní paměti Egypťanů, kde síly uchovávání, upevňování a kanonizace zasahují nejintenzivněji.

 

Hekataios z Abdér žil počátkem doby ptolemaiovské, léta 320 – 305 strávil v Alexandrii a napsal o Egyptě rozsáhlou knihu, jež se ovšem dochovala pouze ve zlomcích. Mimo jiné se zde píše:

 

"Místní obyvatelé přisuzují času života jen nepatrnou hodnotu, největší důraz kladou oproti tomu na čas po smrti, kdy člověk zůstává v paměti ostatních díky vzpomínkám na své ctnost...

.... Příbytky živých nazývají ´útulky´(katalyseis), neboť v nich pobýváme jen krátký čas. Hrobky označují jako ´věčné domy´(aidioi oikoi), neboť zemřelí tráví v Hádu nekonečný čas (aión). Podobně malou pozornost věnují vybavení vlastního domu, zato na hrobky jim žádné výdaje nepřipadají příliš vysoké."

 

Hekataia zarazilo, že Egypťané staví obytné domy z cihel z nepálené hlíny, nejlevnějšího a nejjednoduššího materiálu, jaký si lze představit. Je z nich zbudován i královský palác. Naproti tomu hrobky jsou postaveny z kamene, jako malé chrámy z přitesaných kamenných kvádrů, nebo vytesány přímo do skály. Důvodem je podle Hekataia egyptská představa času, jež vyrůstá z egyptského pojetí smrti a nesmrtelnosti. Lidské vědomí smrtelnosti v Egyptě působí tak, že se délka života smršťuje na krátký okamžik, kvůli němuž se nevyplatí se na zemi nákladně zařizovat. Proto Egypťané všechny duchovní a hmotné prostředky investují do věčnosti či spíše nekonečně dlouhého času, po který budou díky svým ctnostem po smrti uchováni v paměti lidí. Podle Hekataia tedy z egyptského pojetí smrti a v něm zakotvené představy času vyplývají dvě pole činnosti: oblast nákladné kamenné architektury a oblast ctnosti, tj. morálky či spravedlnosti. Nakolik má Hekataios v této analýze pravdu, dokládají egyptské texty, např. tento nápis z hrobky pocházející z 15. století př. Kr.:

 

"Zbudoval jsem si znamenitý hrob ve svém místě plnosti času. Výtečně jsem vybavil místo své skalní hrobky v poušti věčnosti. Kéž mé jméno přetrvá na něm v ústech žijících, a ať je vzpomínka na mne dobrá u lidí po letech, jež přijdou. Jen malá část života je život vezdejší, věčnost je (však) v říši zemřelých."

 

Také zde jsou obrovské výdaje na zbudování hrobky odůvodněny tím, že čas strávený "na zemi" (tp t3) je "jen málo" ve srovnání s "věčností" (dt), kterou lidé tráví v "říši zemřelých" (hrt ntr), a že je důležité, aby na člověka "vzpomínali" živí. Neboť to všechno, veškeré investice do kamenných a duchovních monumentů nemají žádnou hodnotu bez toho, co Egypťané nazývají maat.

 

A tak se umíráním ohrožený a ohraničený lidský život zdá zasazen do objímajícího horizontu trvání a věčnosti. Symbolickým vyjádřením tohoto horizontu jsou kamenné stavby a jeho základ tvoří myšlenka spravedlnosti. Kdo žije spravedlivě, připodobňuje se již v pomíjivosti pozemského přebývání posvátnému trvání své posmrtné existence.

 

Paměť a spravedlnost patří k sobě. "Je připomínán pro svoji dobrotu", stojí ve výše citovaném textu. Jedno egyptské přísloví praví: "Pomníkem (míní se: skutečným pomníkem) člověka je jeho ctnost." Podle jednoho naučení se hrob buduje ctností a spravedlností. Skutečná investice náleží paměti – hrob je pouze znamením, oporou vzpomínky, jež se upíná na ctnostný a spravedlivý život.

 

Paměť, v níž by člověk rád dál žil, je paměť skupiny, sociální paměť v pravém smyslu slova. K této paměti se obracejí nápisy a obrazy v jeho hrobce, pokud ovšem nesouvisejí s rituály, které představují jiné médium jeho dalšího života. Hrobky byly zřizovány proto, aby je mohly navštěvovat potomci. Neoslňovaly návštěvníky jen tím, že jim názorně předváděly vysoké postavení pána hrobky, tj. přízeň, kterou mu za života prokazoval král jakožto odměnu za poctivost, čestnost a profesionální zdatnost, s níž vedl svůj život, ale ukazují též, že tohoto úspěchu dosáhl člověk skutečně spravedlivý, který se ujímal chudých a potřebných, nakrmil hladového, napojil žíznícího, oblékl nahého, převezl toho, kdo neměl loď, ochraňoval vdovu, vychovával sirotka – zkrátka dělal vše, co bylo v jeho moci – a čelil tak bezpráví na zemi, aby pomohl chudému dobrat se svého práva proti boháči, zabránil útlaku slabého silným, zajistil spravedlivé rozdělování věcí potřebných k životu a mezi lidmi šířil harmonii, solidaritu a přátelství. Propracovaný jazyk ctnosti, spravedlnosti a sociální odpovědnosti se rozvíjí v kontextu těchto životopisů v hrobkách či apologií pána hrobky před tribunálem potomků a vede ke vzniku žánru mudrosloví, jenž tvoří jádro egyptské literatury. Moudrost je v egyptském pojetí umění vést správný život, a ideálem správného života je soužití. Život pro Egypťany znamená konektivitu, zapojení se do skupiny tím, že myslím na druhé a jednám v jejich zájmu, takže i oni budou po všechen čas myslet na mě a jednat v zájmu mém. Muž žije, dokud je vyslovováno jeho jméno, praví oblíbené egyptské přísloví. Smrt je zapomenutí, vypadnutí ze sociální sítě, kde na sebe lidé navzájem myslí a jednají v zájmu druhých. Této smrti se člověk musí vzepřít tak, že se učiní nezapomenutelným, nikoli však hrdinskými činy, jež překračují veškeré normy, nýbrž spravedlivým a ctnostným životem, jenž pravidla beze zbytku naplňuje.

 

Spravedlnost, která člověku pomáhá překonat smrt tím, že propůjčuje jeho činům trvání a udržuje při životě jeho jméno, také spojuje lidi ve společenství. Z hlediska Egypťanů společnost utváří a udržuje právě to, že každý jednotlivec koná maat a říká maat. Takto navazuje a posiluje síť konektivity, která zaručuje trvání po smrti i jeho vlastnímu životu a zároveň garantuje harmonii lidského soužití. Jde o to chápat sebe sama jako článek obsáhlého celku a slovy i činy se k tomuto celku vázat. To je v první řadě otázka paměti, a nejen paměti sociální, skrze niž by se člověk rád povznesl nad smrt a žil dál, nýbrž především paměti individuální, do níž se společnost vpisuje svými normami a nároky.

 

Přitom se jedná o identitu – o to, aby byl člověk ráno stejný jako dnes. V jednom textu z raného 2. tisíciletí se píše: "Lhostejný člověk si nepamatuje ani včerejší den", tj. nemá paměť, nemá minulost. Ideálem je oproti tomu člověk, který se dokáže rozpomenout: "Kéž poctivost se vrátí na své včerejší místo a takový budiž rozkaz: Dobře čiň tomu, kdo činí dobro, aby činil dobro! To budiž dík jemu, že činí dobro." Když upadne minulost – "včerejšek" – v zapomnění, lidé už nebudou jednat v zájmu druhých, nebudou už odplácet dobré dobrým a zlé zlým. Čas a s ním i společnost se rozpadne. Tyto nářky jsou v egyptské společnosti Střední říše velmi rozšířené. V dalším důležitém textu z téže doby čteme: Nevzpomíná se na včerejšek, dobře činícímu se neodplácí dobrem ani na okamžik." Ztráta minulosti zde kráčí ruku v ruce s mizením vděčnosti, odplaty, zodpovědnosti, solidarity, smyslu pro pospolitost, práva a spravedlnosti. Když zanikne sociální paměť či, slovy Egypťanů, "včerejšek bude zapomenut", svět se stane, jak to zdůrazňuje další text, bojištěm všech proti všem: "Vždyť jako když se bojuje na bojišti a zapomíná se (při tom) na včerejšek, tak se (také) nestká s úspěchem ten, jenž neví, co by vědět měl."

 

Tuto souvislost paměti, identity a morální odpovědnosti rozpracoval s nesrovnatelnou působivostí Nietzsche ve své Genealogii morálky. Nazývá ji "paměť vůle", kterou si člověk vštípil, aby byl schopen přijímat závazky a dávat sliby. Tím se Nietzsche dotýká zásadního bodu egyptské koncepce spravedlnosti, s jediným rozdílem, že egyptské pojetí se neobrací do budoucna, nýbrž je zahleděno do minulosti, a nevychází z modelového případu splnění přijatých závazků v budoucnosti, nýbrž z vděčnosti za dobrodiní, která člověku byla prokázána v minulosti. Odpovědnost je vztah vznikající odpovědí. Vlastním jednáním dáváme odpověď na jednání ostatních a jsme si vědomi své závislosti na odpovědi, jakou dají ostatní na naše jednání.

 

Tento proces "vytváření paměti", jenž stojí u zrodu kultury  a společnosti, Nietzsche nazývá "mnemotechnikou". Sám se však soustředí především na její násilnou povahu. Proces vychovávání člověka v bližního, tento civilizační proces v nejvlastnějším smyslu slova, líčí v nejtemnějších barvách:

 

"Tento prastarý problém, jak si domyslíme, nebyl řešen odpověďmi a prostředky právě jemnými: možná že na celé prehistorii člověka dokonce ani není nic úděsnějšího a hroznějšího než jeho mnemotechnika. Aby něco v paměti zůstalo, musíme to tam vpálit: jenom to, co nepřestává bolet,  v paměti zůstane – to je hlavní poučka té nejstarší (bohužel i nejdelší) pozemské psychologie (...) Nikde, kde člověk uznal za vhodné pořídit si paměť, se to neobešlo bez krveprolití, muk, obětí. Ty nejpříšernější oběti a zástavy (patří sem obětování prvotin), ta nejodpornější mrzačení (například kastrace), ty nejkrutější rituální formy všech náboženských kultů (a všechna náboženství jsou ve svém nejspodnějším základu systémy krutostí) – to vše má svůj původ v instinktu, který bolest rozpoznal jako nejmocnější pomůcku mnemotechniky."

 

Co zde Nietzschemu zcela uniká, je spásný charakter spravedlnosti a pout paměti, z nichž spravedlnost vychází. Ukazuje ji jako strašlivé jho, Egypťané přitom za skutečné hrozivé považovali jařmo pomíjivosti, z něhož je má spravedlnost osvobodit. Pouta osvobozují od osamělosti: bytí, pokračování a trvání, jichž je možné dosáhnout jenom pomocí pout, přináší osvobození od pomíjivosti.

 

Egypťané však Nietzschemu v zásadě dávají za pravdu, když vycházejí z toho, že řád maat, lidské vzájemnost, sociální paměť, nemůže mezi lidmi existovat bez státu a jeho "důtek". Stát je do toho, aby na zemi prosazoval maat, tj. vytvářel rámcové podmínky k tomu, aby mohla být spravedlnost vůbec uplatňována. Bez státu, jenž za zapomínání vyměří trest, by pravidla maat byla zapomenuta. I v tomto případě tudíž platí: Jedině to, co nepřestává bolet, zůstává v paměti – pouze s tím rozdílem, že v případě starého Egypta se jedná o stupeň civilizace, kde se bolestivost vzpomínky již nevpaluje přímo do kůže, nýbrž uchovává se v symbolické podobě státních institucí a zákonů, literárních textů a školních pouček, stručně řečeno v symbolickém světě značek, jež nastoupily na místo těla a vzpomínku již nevpisují do kůže, nýbrž do srdce. Chceme-li nyní shrnout tento symbolický svět značek, různé kódy kulturní mnemotechniky, nabízí se pojem písma. Písmo zaujalo místo těla. Egyptský chlapec už nemusí podstupovat muka iniciace, učí se psát. Učí-li se psát, neznamená to jako u nás, že si osvojuje pouze důležitou kulturní techniku: získává zároveň kulturní vědění, stejný typ vědění, jež je nováčkovi kmene vypáleno do kůže při iniciaci – kulturní paměť. Písmo Egypťanovi navíc otevírá prostor veřejného trvání, do nějž se může vepsat vlastní "ctností".

 

V egyptském pojetí má tedy stát sloužit v první řadě k uskutečňování maat, tj. jeho úkolem je mezi lidmi prosazovat právo a spravedlnost. Jeden egyptský text to vyjadřuje následujícími slovy:

 

"Re ustanovil krále na zemi mezi žijícími navždy a navěky k souzení lidí, k uspokojování bohů, k vytváření maat, k přemáhání isfet. On (král) přináší božské oběti bohům a zádušní oběti blaženým zemřelým."

 

Král, tj. stát, byl dosazen proto, aby na zemi podporoval ustavení řádu maat. To probíhá tak, že vynáší rozsudky nad lidmi a přináší oběti bohům a zemřelým. Jiný text specifikuje, co znamená kázat lidem právo: jde o to "rozhodovat mezi silným a slabým" nebo také "ochraňovat slabého před silným". Zde se opět setkáváme se spravedlností jako s principem spásným, osvobozujícím. Na tomto místě ovšem nesnímá jařmo pomíjivosti, nýbrž osvobozuje z násilí přirozeného stavu, který si Egypťané, stejně jako Hobbes, představovali jako útlak slabých silnými. Stejným směrem míří sentence z jednoho naučení, které velebí péči stvořitele o jeho stvoření. Praví se zde: "Vládce jim ve vejci stvořil a velitele, aby posílil záda slabého."

 

Stát je ochrannou institucí. Byl ustanoven proto, aby prosazoval spravedlnost, tj. princip, který spojuje lidi ve společnost a zakládá společenství mezi lidmi, bohy a zemřelými: proto k uskutečňování maat náleží i oběti bohům a zemřelým. V egyptském chápání je stát uskutečněním spravedlnosti, jež nás – tím, že vytváří pouto a trvání – osvobozuje od břemene pomíjivosti a jež nás – tím, že vytváří právo, před kterým jsou si všichni rovni – chrání před násilným útlakem. Můžeme tedy říct spolu s Hegelem, že stát je uskutečněním svobody.

 

Egypťané však vícekrát zažili, že se stát zhroutil. Jak se  touto zkušeností vyrovnali? Vzali si z ní ponaučení, že by se měli poohlédnout po méně podmínečných rámcových předpokladech spravedlnosti, jež by nehrozily zklamáním a odkazovaly by na poslední instanci? Zdá se mi, že právě to se stalo – proto bych původ egyptské představy posmrtného soudu spatřoval v Prvním přechodném období koncem 3. tisíciletí a chápal bych ji jako reakci na rozpad Staré říše. Myšlenka posmrtného soudu kromě toho znovu dokazuje, že v egyptských úvahách o spravedlnosti hraje smrt klíčovou roli. Její postupné utváření můžeme sledovat napříč mnoha staletími. Začíná představou záhrobního soudního dvora, jenž se schází jedině tehdy, když je předložen nějaký případ, zahájena pře a vznesena žaloba. V této podobě byl posmrtný soud znám již v období Staré říše. Později se proměňuje v představu zkoušky, které se musí každý po smrti podrobit a zodpovídat se božskému žalobci ze života, který vedl.

 

Ta locus classicus myšlenky takového zodpovídání se "vědoucímu" bohu se považuje úryvek z Naučení pro krále Merikarea, literárního díla, jež se vydává za text sepsaný za 10. dynastie (21. století př. Kr.) Z hlediska žánru je Naučení pro krále Merikarea rukověť budoucího vladaře. Snad není náhoda, že myšlenka všeobecné zodpovědnosti před posmrtným soudem byla poprvé zformulována ve vztahu ke králi, tedy v souvislosti s otázkou, jak má být založen stát, aby byl oporou fungování spravedlnosti. Veškeré dochované texty Naučení však pocházejí až z pozdní 18. dynastie (konec 14. století).

 

"Když boží soudci (na onom světě) odsuzují ubožáka, ty víš, že nejsou shovívaví v den, kdy soudí utiskovaného, v hodině vyhlášení rozsudku. Je bolestné, když žalobcem je vědoucí.

 

Nespoléhej na délku let, v jejich očích je život (pouhou) hodinou. Člověk zůstává opuštěný po ´přistání´, poté co jsou jeho skutky sečteny.

 

Bytí na onom světě je však věčné, a pošetilý, kdo dělá, co (soudci) zavrhují. Avšak kdo k nim dorazí bez provinění, bude (žít) jako bůh a kráčet svobodně jako páni věčnosti."

 

Pravidla, o něž se jednalo při posmrtném soudu, byla pravidly sociálního života. Nezabíjet, nekrást, nelhat, nesmilnit, neurážet krále, nerouhat se bohu, neosnovat vzpouru, nevztahovat ruce na chrámový majetek, ale též mnohem subtilnější věci, jako třeba neočerňovat nikoho u jeho nadřízeného, nepůsobit bolest, nenechat nikoho hladovět, nikoho nerozplakat, natýrat zvířata, nezvyšovat pracovní výkon předepsaný na počátku dne, neposmívat se a nehádat se, nikoho nešpehovat a na nikoho nepomrkávat, nebýt zlostný ani hrubý, nevychloubat se a nebýt hluchý vůči slovům pravdy.

 

Při posmrtném soudu ovšem nestačilo takováto obvinění pouze slovně popřít. Bůh byl koneckonců vševědoucí. Situace zpovědi vševědoucímu bohu byla znázorněna obrazem vážení srdce, jímž jsme se zabývali výše. Zatímco zemřelý pronášel ujištění o své nevině, leželo jeho srdce na váze a bylo vyvažováno soškou bohyně pravdy. Při každé lži miska se srdcem klesla. Pokud se na konci ukázalo, že srdce je příliš těžké, bylo pohlceno obludou. Člověk jako osoba zanikl , kdežto v opačném případě zůstala jeho osoba zachována. Tento nádherný obraz neodráží skutečný obřad vážení, nýbrž symbolickým způsobem ozřejmuje neviditelné: vztah mezi svědomím člověka, symbolizovaným srdcem, a božskou vůlí a věděním, zosobněné postavou bohyně Maat.

 

"Jásám, když říkám maat, neboť vím, jak blahodárná (použito egyptské slovo ach) je pro toho, kdo ji koná na zemi od narození po ´přistání´. Je znamenitou hradbou tomu, kdo ji říká, v onen den, kdy dospěje před soudní dvůr, jenž soudí utiskovaného a odhaluje jeho povahu, trestá hříšníka a odděluje jeho ba.

 

Žil jsem dokonale, takže proti mně není vznesena žaloba a nemám před vámi žádný hřích, takže vyjdu ospravedlněný, a budu veleben v kruhu těch, kdo jsou zaopatřeni hrobem, kteří odešli ke svému ka. (...)

 

Já jsem vznešený, jenž se raduje z maat, jenž dodržoval zákony ´Síně obou pravd´, neboť jsem měl v úmyslu, že dospěji do říše zemřelých, aniž by mé jméno bylo spojeno se sprostotou, aniž bych lidem udělal něco zlého, nebo něco, co jejich bohové zavrhují (...)"

 

To, co zde jistý Baki nazývá "zákony ´Síně obou pravd´", jsou pravidla posmrtného soudu.

 

Odpověď, kterou starověký Egypt vynašel na problém spravedlnosti, tj. poslední instance, na níž by bylo možné založit morálku, byla platná ještě po velkou část 18. století a teprve Kantova definice kategorického imperativu postavila podmínky morálního jednání na novou základnu, která jediná byla shledána nosnou. Mělo se za to, že k tomu, aby na zemi vládla spravedlnost, jsou nezbytné dva základní předpoklady: nesmrtelnost duše a přítomnost instance, která by odměnou či trestem rozhodovala o údělu duše. Lidé shledávali do velké míry nedostatečným zodpovídat otázku po poslední instanci, jež by byla oporou spravedlnosti, poukazem na "boha" či "náboženství". Jaké náboženství? A jakého boha? Skutečnost, že hebrejská bible neboli Starý zákon o posmrtném soudu ani nesmrtelnosti nic nevypovídají, byla problémem, který se pokoušeli řešit různými způsoby. Na druhé straně fakt, že Egypťané o těchto věcech věděli tolik a obě tyto představy byly v Egyptě základní a původní, se stal silným argumentem ve prospěch jakési prisca theologia, poznání boha předcházejícího všemu zjevení. Právě díky těmto dvěma představám měl Egypt pro Evropu takový význam dávno před rozluštěním hieroglyfů. Egypťanům se totiž bez zjeveného Zákona podařilo vybudovat stát a společnost, jež se honosily stabilitou téměř mytickou a jež byly široko daleko proslulé svou moudrostí, spravedlností a zbožností.

 

(pokračovat druhou částí textu)

 

 

lišta

 

 

ASSMANN, Jan. Smrt jako fenomén kulturní teorie.  Překlad Radka Fialová. Praha : Vyšehrad, 2003. 69 s. ISBN 80-7021-514-3.  S. 41-69.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.