Cesta slunečního boha podsvětím

03. 10. 2009 | † 03. 10. 2010 | kód autora: d5q

bárkaV období od roku 1492 do roku 1070 př.n.l. byli všichni faraonové pohřbíváni v královské nekropoli na Západním břehu Théb, jemuž se dnes případně říká Údolí králů.  Právě na stěnách zdejších hrobek se – navzdory přirozenému poškození nebo zohavení – dochovalo rozsáhlé panorama egyptského podsvětí. Z bohaté představivosti náboženských sochařů egyptského starověku vzešlo nesčetně obrazů a symbolů, jejichž součet zdůrazňoval bezpečí slunečního boha při jeho pouti podsvětím a při jeho proměně z boha, jenž noc co noc sestupuje do temných končin onoho světa, v obrozené božstvo, vynořující se vždy za úsvitu plné energie a života. Západní hora, kde se po západu slunce Reova cesta počínala, se nazývá Manu. Podsvětí, jímž procházel, má jméno Dét a Bachu je východní hora, nad níž ráno vycházel.


 Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.


bárka

V období od roku 1492 do roku 1070 př.n.l. byli všichni faraonové pohřbíváni v královské nekropoli na Západním břehu Théb, jemuž se dnes případně říká Údolí králů. Hrobky vytesané do skály původně obsahovaly cennou pohřební výbavu a mumie králů v sarkofázích byly zdobeny nádhernými šperky. Navzdory jedovatému uštknutí Merseger, hadí bohyně sídlící na vrcholku čnícím nad údolím, i (kolísavé) bdělosti strážců nekropole, mohly poklady faraonů – včetně několika předmětů z Tutanchamonovy hrobky, která, poté co byla znovu zapečetěna, zázračně unikla vyplenění, dokud ji v roce 1922 při vykopávkách neodkryl Howard Carter – rabovat vykradači hrobů. Nezákonný trh s uměleckými předměty, který by pásl po fragmentech spletitých a matoucích vzorů malovaných na stěny královských hrobek, naštěstí za dávných časů neexistoval. Zato však malby pustošila sůl, obsažená v thébském pískovci, občasné přívaly deště a v některých případech i čmáranice, jež po sobě zanechali řečtí a koptští turisté z doby před dvěma tisíci lety. Právě na těchto stěnách se – navzdory přirozenému poškození nebo zohavení – dochovalo rozsáhlé panorama egyptského podsvětí.

 

Z bohaté představivosti náboženských sochařů egyptského starověku vzešlo nesčetně obrazů a symbolů, jejichž součet zdůrazňoval bezpečí slunečního boha při jeho pouti podsvětím a při jeho proměně z boha, jenž noc co noc sestupuje do temných končin onoho světa, v obrozené božstvo, vynořující se vždy za úsvitu plné energie a život...

.... Západní hora, kde se po západu slunce Reova cesta počínala, se nazývá Manu. Podsvětí, jímž procházel, má jméno Dét a Bachu je východní hora, nad níž ráno vycházel.

 

Dochovaly se tři hlavní soubory, jež zobrazují nebezpečí, s nimiž se Re v podsvětí úspěšně potýkal, a rozptylují pochyby o jeho bezpečném výstupu zpátky na oblohu. Tato složitá díla se vyvíjela po celá staletí a byla obohacována dodatky, které však enigmatické výjevy nebo texty často spíše zatemňují než osvětlují. Někdy se dávní kreslíři nebyli s to dobrat smyslu dokumentů, s nimiž pracovali a které se navršily za dobu celých generací, a tak některé z nápisů vinou této okolnosti vyznívají jen jako exotický blábol. Někdy byly možná papyrové svitky opotřebené, potrhané, a tudíž nečitelné, takže je nebylo lze na stěnu řádně opsat. V takových případech vpisovali kreslíři do souboru hieroglyfů gem ueš, což značí "původní pramen poškozen". Nejstarší z těchto kompilací je Kniha Amdét, "Kniha o tom, co je v podsvětí". Úplnou verzi této knihy mohou spatřit návštěvníci hrobky Thutmose III. (1425 př.n.l.) nebo Amenhotepa II. (1401 př.n.l.) v schematických obrazcích na stěnách pohřební komory. V hrobkách Setyho I. (1290 př.n.l.) a Ramesse VI. (1143 př.n.l.) je zachyceno jedenáct z dvanácti scén, z nichž každá symbolizuje jednu z dvanácti nočních hodin. Druhá skladba, Kniha bran, se zčásti nachází ve své nejstarší podobě v Haremhebově (1307 př.n.l.) hrobce, její nejúplnější verze však nalézáme v hrobce Ramesse VI. a na zcela nepoškozeném sarkofágu Setyho I., který byl poté, co ho odmítli zakoupit tehdy lakotní správci Britského musea, prodán siru Johnu Soanovi a je dnes k vidění v jeho museu v Lincoln´s Inn Field v Londýně. V hrobce Ramesse VI. je také úplný opis nejmladší a nejvzácnější z těchto skladeb, známé jako Kniha jeskyní.

 

KNIHA AMDÉT

 

Bůh slunce putuje podsvětím v průběhu dvanácti scén, aby se znovu zrodil jakožto skarabeus Cheprer. Na počátku své cesty se sluneční bůh nachází na Západním obzoru a přichází k řece Vernes, po níž bude putovat. V prologu je shrnuto jádro této skladby s důrazem na její magickou moc: "Zpráva o moci těch, kdož jsou v podsvětí. Zpráva o jejich činech – poznání posvátných obřadů boha Rea, poznání skryté dynamiky, poznání hodin a bohů, poznání bran a cest, jimiž veliký bůh prochází, poznání mocných i zahubených."

 

Re počíná svou pouť první scénou (hodinou) Détu a je vyobrazen jako bůh s beraní hlavou spočívající v pohřební schráně a je nazýván "Tělem". Tento popis vyzdvihuje podsvětní formu Rea, která se nakonec promění v Cheprera. Cestuje ve své sluneční lodi a jeho posádka sestává za dvou bohů na přídi, jejichž jména jsou "Ten, jenž otevírá cestu" a "Mysl", z bohyně nazývané "Paní lodi", která je ozdobena kravskými rohy a slunečním kotoučem, dále z "Hora Ctitele" se sokolí hlavou, a ze čtveřice božstev, jejichž jména jsou "Býk pravdy", "Bdělý", "Vůle" a "Lodivod" a kteří jsou u vesel. Po bocích má Re z obou stran skupiny božstev, jež jsou zpodobena v samostatných čtvercích – například dvě skupiny paviánů, vždy po devíti, kteří Reovi otevírají brány a zpívají mu, když vchází do podsvětí, a dvanáct hadích bohyň, jež prosvětlují temnotu.

 

Re vplouvá do Druhé hodiny noci, kdy dává právo na půdu obilným bohům z okolí Vernesu. Třetí hodina nastává, když Re oživí Usira tím, že mu dá "Vůli" a "Mysl" – schopnost rozhodovat se a kona...


.... Ve čtvrté scéně se objevuje příznačný motiv v podobě svažující se chodby s dvojími otevřenými dveřmi. Jsou zde strážní hadi, někteří z říše mytických bytostí s lidskou hlavou a čtyřma krátkýma nohama nebo se třemi hadími hlavami a dvojicí křídel. Že hadi Reovi ani jeho průvodu neublíží, dotvrzují magické přídomky, naznačující jejich soběstačnost, co se týče potravy: "živící se dechem svých úst" nebo "živící se hlasem bohů střežících cestu". Chodba je  průchodem do podsvětí od tradičního vstupu v Rosettě neboli v "Ústí cest". Tudy se přichází k tělu Sokara, memfidského boha nekropole, a k Usirově hrobce.

 

V Páté hodině dospívá Re k rozhodující fázi své pouti, k fázi, jež je plná metaforiky zmrtvýchvstání. Sluneční loď je tažena k pahorku, z něhož vyčnívá hlava, nazývaná "Tělo Esety, jež je nad pískem země Sokarovy". Dole je průhled dovnitř pahorku, přes nějž je Re tažen. Bránu pahorku střeží čtveřice hlav chrlící plameny. Na zádech dvouhlavého boha země Akera spočívá kulička písku. Z ní se vynořuje Sokar se sokolí hlavou, stojící na zádech hada s lidskou hlavou na jednom a třemi hadími hlavami na druhém konci. Sokar zde představuje Reovo podsvětní tělo v prvotní formě, oživené tím, jak nad ním přejíždí sluneční bůh. Tažné lano vlastně nad Sokarovým pahorkem drží brouk skarabeus vynořující se z pusté vyvýšeniny v horním registru malby. Nad tímto pahorkem, který představuje pouštní hrob Usirův, se po stranách vznášejí v podobě jestřábů Eset a Nebthet. Sluneční bůh znovu překonává smrt tím, že se z pahorku nazývaného "Noc" vynoří jakožto Cheprer, brouk skarabeus – je to vizuální zpodobení víry egyptských theologů, že život a smrt představují ustavičný cyklus, v němž jedno nepotlačuje druhé. V tomto obraze pahorku je sice sluneční bůh obsažen v Usirovi, avšak není svázán "trvalou" smrtí.

 

Během Šesté hodiny se Re se svou lodí zastavuje před sedícím obrazem boha Thovta v podobě paviána držícího posvátného ibise. Thovt má v úmyslu založit město pro bohy v polích a pro krále Dolního a Horního Egypta. Je zde vyobrazeno i tělo Cheprera vpletené do pětihlavého hada – sluneční bůh se tak setkává se svým vtělením jakožto mrtvola z podsvětí. Našemu chápání to možná připadá bizarní, proto uvádím několik vět ze syntetické práce nizozemského badatele Kristensena, jež mohou sled egyptských úvah o životě a smrti objasnit:

 

" ... vše, co žije, a vše, co roste, je výsledkem nevysvětlitelné a zcela tajemné součinnosti různorodých činitelů... Život a Smrt se zdají být nesmiřitelnými protiklady, přesto však společně vytvářejí věčně trvající život. Žádný z nich nemá převahu: střídají se, anebo řečeno příhodněji, navzájem se plodí. Univerzální život je souhrnem smrti a života, nepřátelské síly v něm jsou smířeny a ztratily svou nezávislost jako jednotlivosti... Když slunce zapadá, neumírá, nýbrž dospívá ke skrytému zřídlu svého života. Přirozeností Cheprera je stávat se a přicházet... Ale pokaždé, když vzchází, vzchází ve smrti a ze smrti, jež se takto jeví jako potencionální život. Tma je kolébka světla, v ní nachází slunce sílu vzejít... Absolutní život je domovem v říši smrti."

 

V Sedmé hodině Reovy plavby dochází k bouřlivým scénám. Boha nazývaného "Tělo Usirovo" chrání závity hadího těla, před nímž se ohání nožem božstvo s kočičíma ušima, jež postínalo hlavy nepřátelům, kdežto druhé božstvo – "Vykonavatel trestu" – drží rebely, svázané provazem. Usirovi protivníci byli zajati a potřeni. Před Reem, jenž spočívá ve své sluneční lodi, se odvíjí výjev svržení jeho úhlavního nepřítele Apopa. Apop je obrovský had symbolizující sílu nebytí a ustavičnou hrozbu slunečnímu bohu, jehož se pokouší potřít. Navzdory tomu, že Apop je nezničitelný, výjevy zachycené na stěnách královských hrobek se ho pokoušejí přemoci kouzly, takže kdykoli je sluneční bůh v jeho blízkosti, vypadá zahuben nebo podroben. Zde se had táhne v délce kolem 240 metrů. Apopovu hlavu i ocas drží štíří bohyně Selket a bůh nazývaný "Zaměřovač nožů" a jeho tělo a hlava jsou probodány čepelemi.

 

V Osmé hodině je Re tažen dále, před sebou má teď devět symbolů své moci v podobě holí s lidskými hlavami, k nimž je připevněn balík, z nějž vyčnívá nůž. Tyto emblémy ničí jeho nepřátele. Kolem jsou oddělení opatřená dvířky a v nich jsou vypodobněna rozličná božstva spolu se znakem pro lněný oděv. Některé z těchto figur mají tvar mumií, některé jsou opatřeny lidskou hlavou, jiné hlavou býka, kozy, krysy, ichneumona, krokodýla nebo hrocha, další mají podobu kobry. Na volání Rea, jenž projíždí kolem jejich "jeskyní", odpovídají rozličnými skřeky přirovnávanými například k mňoukání kocoura, ke zvuku říčního břehu padajícího do Nilu nebo k hlasům ptačího hnízda. V Deváté hodině se Re střetává s dvanácti kobrami plivajícími oheň, které chrání Usira a "žijí z krve těch, jež pobijí". Proplouvá také kolem bohů třímajících žezla z palmových listů, kteří mají na starost prořezávání stromů a rostlin.

 

V Desáté hodině se objevují symboly blížícího se Reova zmrtvýchvstání za úsvitu. Brouk skarabeus drží vejce, z něhož se na Východním obzoru vynoří, a jsou tu vypodobněny i dva sluneční kotouče připravené k tomu, aby byly vymrštěny na oblohu. Před sluneční lodí zajišťuje bezpečný přístup k Východnímu obzoru ozbrojený doprovod dvanácti bohů. Re k nim promlouvá: "Vaše šípy ať jsou rychlé, metejte kopí a napínejte luky. Ztrestejte mé nepřátele, číhající ve tmě u brány." Jedenáctá hodina plasticky líčí zkázu těchto podsvětních nepřátel, kteří jsou svrháváni do ohnivých jam, do nichž vždy jedna z bohyň plive oheň. Nepřátelé jsou zpodobeni jako spoutaní zajatci, jako zahubené duše, jako stíny a jako usekané hlavy. V šesté, rozměrnější jámě jsou zobrazeni čtyři rebelové hlavou dolů. Nad tímto hromadným vražděním proslovuje řeč Hor: " ...padli jste do ohnivých jam a nemáte úniku... Nůž té, která řídí ostří nožů, se do vás prořezává, seká vás na kusy a vraždí vás. Už nikdy nespatříte ty, kdo žijí na zemi."

 

Nyní dospěl bůh slunce k Dvanácté hodině a k vyvrcholení své podsvětní pouti. Sluneční loď je vtažena do ocasu gigantického hada, v jehož těle odkládá Re svou podsvětní podobu a z hadí tlamy se rodí jako skarabeus Cheprer. V této podobě spočine na hlavě boha vzduchu Šova, jehož paže uzavírají podsvětí. Re pak v denní lodi pluje od východu vzhůru, aby "zářil mezi stehny Nut".

 

Shrnutí scén cesty slunečního boha v Amdétu

 

 

            Název podsvětního kraje/města                Jméno bohyně Hodiny

 

 1        Velké Město                                                Ta, jež roztíná hlavy Reových nepřátel

 2        Pole Vernesu                                               Moudrá, Strážkyně svého pána

 3        Pole Bohů obilí a vody Usirovy                  Kráječka duší

 4        Jeskyně životních forem                              Veliká silou

 5        Jeskyně Sokarova                                       Ta na své lodi

 6        Hluboká voda                                               Zdatná vůdkyně

 7        Jeskyně Usirova,

           Město tajemné jeskyně                               Odháněčka Hada

 8        Město sarkofágů bohů                                Paní noci

 9        Město živoucích podob                               Obdivovatelka

10       Město hluboké vody a příkrých                  Ta stínající hlavy rebelům

            břehů                         

11       Město sčítání mrtvol                                    Hvězda, Ta odrážející rebely

12       Jeskyně na konci temnoty,                        Ta, jež vidí krásu Rea

            Město zrození

 

KNIHA JESKYNÍ

 

Tato nejmladší kompilace oslavuje slunečního boha jako toho, kdo přináší život a jas do temné říše podsvětí, pojímané jako sled jeskyní. Malby zobrazují Rea, jak prochází Détem a osvětluje jeskyně bohů, zachycují také v děsivých podrobnostech tresty, jež stíhají nepřátele a rebely. Tato souhra šťastného osudu v protikladu k spravedlivým trestům vytváří z Knihy jeskyní živý psychologický obraz. Mezi ostatními skladbami o podsvětí vyniká Kniha jeskyní hloubkou, s níž se upíná k odměně a trestu. Z dojmů, jež celkově vyvolává, utkví v paměti spíše sugestivní poprava nepřátel, i když na předním místě mělo snad stát dobrodiní Reova putování.

 

Na počátku je zpodoben Re, jak pěšky sestupuje do podsvětí. Setkává se se sledem oválů, v nichž se nacházejí postavy bohů a bohyň. Každý z oněch oválů představuje sarkofág uchovávající tělo, jež Re může svou mocí na své pouti znovu oživit. V První jeskyni oslovuje Re strážná božstva a prokazuje tak znalost tajných jmen, aby odvrátil nebezpečí a útok. Takovými slovy se například obrací ke třem mohutným hadům:

 

"Uštkávači ve své jeskyni, ty děsivý – poddej se a ustup! Vstupuji na západ postarat se o Usira a jeho protivníky odevzdat katu. Strašlivý zjeve ve své jeskyni, jemuž ti v podsvětí předávají duše na místě zkázy... Ty, jenž obkličuješ Rosettu pro vládce Détu..."

 

Re oslovuje hady jménem a stvrzuje svou vlastní moc, což mu umožňuje projít jeskyní a pozdravit božstva v sarkofázích. Sledujeme jeho postup a zrak nám ihned spočine na nižším registru malby, kde v průvodu kráčejí spoutaní zajatci a sťatí nepřátelé.

 

Trestá se i ve Druhé jeskyni, kde bylo některým z nepřátel, visících hlavou dolů, vyrváno srdce a hozeno jim k nohám. Zde se sluneční bůh setkává v rakvích s bohy, kteří mají hlavy rejska a sumce. Jsou to prvotní symboly spojované s Horem z Létopole a s Usirem. Když postoupí do Třetí jeskyně, kráčí Re cestou Akera, boha země s tělem dvouhlavé lvice. Dole je Usire, zobrazený se ztopořeným falem na znamená jeho znovuzrození působením Reova světla. Ve Čtvrté jeskyni vítá slunečního boha chvalozpěv na jeho krásu a jeho dobrodiní.

 

V Páté jeskyni přihlíží Re naprostému potření svých odpůrců. Množství kotlů je naplněno převrácenými sťatými mrtvolami, hlavami, srdci, dušemi a stíny. Re oslovuje dvojici bohyň stojící vedle jednoho z kotlů a dbá na to, aby byli popraveni jak možní, tak minulí nepřátelé:

 

"Bohyně mocného plamene, jež hýbete kotli s kostmi, pálíte duše, mrtvoly, těla a stíny mých protivníků – pohleďte, procházím blízko vás, ničím své nepřátele. Vy zůstanete ve svých jeskyních, váš oheň rozehřeje mé kotle, vaše duše toto místo neopustí ani se nepřipojí k mému průvodu."

 

Vizuálně však Páté jeskyni dominuje dvojice velkých stojících postav, tyčících se do výšky tří registrů maleb. Tak se sluneční bůh setkává s "Utajenou", se ztělesněním bohyně oblohy Nut, obklopeným slunečními kotouči a obrazy vzkříšení. Setkává se i s ithyfalickým Usirem.

 

Teď už však Re dospěl do Šesté jeskyně, kde se stínají hlavy jeho nepřátel. Je čas, aby nechal vraždění a pobíjení za zády – v horních registrech posledního výjevu převládají obrazy brouka skarabea tlačícího sluneční kotouč. Loď tažená k Východnímu obzoru veze Rea zobrazeného v podobě skarabea a boha s beraní hlavou. Dochází k proměně, sluneční bůh v podobě brouka skarabea se pak pohybuje k východu. Jeho hlava se však sloučila s podsvětním obrazem Rea, takže vidíme hybridní solární bytost sestávající z těla skarabea a z beraní hlavy. Nastal čas znovuzrození, proto vidíme, jak se o sluneční kotouč, jenž se chystá vynořit z Východní hory, nohou opírá symbol slunce coby dítěte, jež si cucá prst.

 

 

KNIHA BRAN

 

Tato skladba patří k těm, jež jsou v královských hrobech ztvárněny nejdramatičtěji, zvláště díky opakujícímu se motivu gigantického hada, jenž střeží vstup do Détu a chrlí oheň. Počátek cesty slunečního boha je v prologu umístěn do hor v Západní poušti, odkud Re branou střeženou hadem vchází do podsvětí. Re je zobrazen v antropomorfní podobě až po ramena, na nichž spočívá beraní hlava a sluneční kotouč. Drží vladařské žezlo. Jako jeho jméno se uvádí "Tělo Reovo", což je jeho podsvětní tělesná podoba. Stojí na své lodi v pohřební schráně, kterou obtáčí had s množstvím závitů nazývaný Mehen neboli "Ten, jenž obtáčí". V lodi jsou i personifikované vlastnosti slunečního boha zobrazené jako stojící mužské postavy – na přídi je Sia neboli "Mysl"/"Vnímavost", kdežto u kormidelních vesel stojí Heka neboli "Magie". Loď v podobě papyru táhne čtveřice obyvatel podsvětí. Jedná se o motiv kontinuity, který prochází celou Knihou bran, jelikož zobrazuje ve středovém registru bezpečnou pouť slunečního boha po řece Détu. Registry nad tímto pásem a pod ním zobrazují výjevy dějů na obou březích řeky. V První scéně je "Tělo Reovo" taženo kolem svého ztělesnění v podobě Atuma, stvořitelského boha Héliopole, který dohlíží na zničení nepřátel ležících tváří k zemi nebo pochodujících v zástupu spoutaných zajatců. Jako jejich hříchy se uvádí rouhačství proti Reovi, křivopřísežnictví a vražda. Atum k těmto zločincům promlouvá:

 

" ... jsem syn zrozený se svého otce, jsem otec zrozený ze svého syna (tj. Atum a Re jsou spolu v ustavičném cyklu obnovy). Vás poutají silné provazy... Vaše těla budou rozsekána, vaše duše přestanou existovat. Nespatříte, jak Re ve svých podobách putuje tajným okrskem."

 

Brány samy, jako například ta, kterou Re nyní prochází do Druhé scény, jsou sice vysoce stylizované, avšak zřetelně naznačují, že se jedná o masivní dvojité bastiony, opatřené cimbuřím v podobě ornamentů nazývaných checheru, které se historicky objevují v komplexu stupňovité pyramidy krále Džosera v Sakkáře (kolem roku 2600 př.n.l.). Vnější zdi brány lemují bohové v podobě mumií, při vstupu i výstupu z průchodu mezi oběma bastiony stojí zvláštní strážci. Nad každou věží brány se vzpíná kobra chrlící oheň, zatímco od země až do výše zdí se zvedá had balancující na ocase a střeží vlastní bránu. Každé z těchto ochranných božstev je pojmenováno, slunečnímu bohu tedy k tomu, aby prošel do okrsku za branou, stačí vyzvednout ze svých tajných vědomostí jejich jména a oslovit je. "Tělo Reovo" ve Druhé scéně zdraví bohy ječmene vynořující se z ohnivého jezera, oheň odhání ptáky, ale díky kouzlu neškodí zrnu. Loď slunečního boha teď podle představy projíždí sloupem zakončeným býčími hlavami, sloup představuje Loď země, což je výrazem Reovy moci čelit všem překážkám silou své schopnosti proměňovat se. Na břehu se o svou hůl opírá Atum před beznadějně zamotaným Apopem, podsvětním hadem a Reovým nepřítelem, jenž tu byl právě poražen.

 

Sluneční bůh je tažen Třetí branou do okrsku, kde spatří šakalí a kobří bohy střežící jezera. Šakalí bohové chrání před obyvateli podsvětí Jezero života, jelikož je slunečnímu bohu posvátné a vyhrazené. Jezero kober schraňuje plamen, jenž ničí Reovy nepřátele. V tomto okrsku míjí "Tělo Reovo" i nesmírně spletitě zakrouceného hada nazývaného Hereret. Had spočívá v proláklině, po obou jejíž stranách stojí bohyně nazývané "Hodinami podsvětí". Jejich úkolem je spolykat a tak zneškodnit vše, co by Hereret mohla vyvrhnout nebo zrodit.

 

Ve čtvrté scéně je na břehu vidět řadu dvanácti bohů nesoucích dlouhé lano, jež je z velké části dosud neodvinuté. Jejich úkolem je měřit úrodu a rozdělovat mezi obyvatele podsvětí určená pole. V nápisech se pouze všeobecně prohlašuje, že tak učinili uspokojivě. Na protějším břehu kráčí před bohem Horem šestnáct mužských postav, jež nápisy rozdělují do čtyř tradičních lidských ras viděných očima Egypťana: Čtveřice mužů – to je "dobytek Reův" v Détu, v Egyptě a v pouštích, tedy výlučně element lidského plemene, jejž lze nazývat Egypťany, čtveřice mužů z Blízkého východu – to jsou obyvatelé Palestiny a Sýrie, jež prý stvořila lví bohyně Sechmet, čtveřice Núbijců – ti představují usedlé obyvatelstvo i nomádské kmeny v oblastech jižně od přirozené hranice Egypta u prvních nilských peřejí v Asuánu, a čtveřice Lybijců – bohyně Sechmet stvořila i kmeny Západní pouště a Středomoří podél lybijského pobřeží.

 

Nyní je "Tělo Reovo" taženo kolem Páté brány a ihned vstupuje do Usirovy síně. Bůh Usire, vládce Détu, spočívá na trůnu na vyvýšeném pódiu a třímá berlu (zahnuté žezlo) a anch, znamení života. Před ním stojí na ramenou božstva v podobě mumie váhy, na nichž se váží srdce těch, kdo chtějí v Détu přebývat, aby bylo lze rozsoudit, zda na zemi vedli život natolik bezúhonný, že si tuto výsadu zaslouží. V papyrové lodi tluče opice prase, což symbolizuje pokoření Suteha, Usirova nepřítele. Za touto síní Páté scény pozoruje bůh slunce, jak je zapuzován Apop, jehož nese dvanáct bohů. Z Apopova těla vyčuhují lidské hlavy, které představují jeho dřívější oběti, jež Re znovu navrací k životu. Apop je vylíčen jako "bezoký, beznosý, bezuchý, dýchající řevem, žijící z vlastního křiku", aby se tak symbolizovala jeho neschopnost ničit. Dále pak dvanáct bohů vytahuje stočené lano z úst božstva nazývaného Aken, každý záhyb představuje jednu hodinu podsvětí.

 

"Tělo Reovo" je nyní v Šesté scéně, je taženo vstříc sloupům, jejichž vrcholky zdobí šakalí hlavy a k nimž jsou přivázáni nepřátelé čekající, až budou sťati. Na jednom břehu jsou bohové opatrující obilné klasy a ženci se srpy opatřující vhodné oběti pokrmu a piva pro boha slunce a pro Usira. Za Sedmou branou jsou bohové nesoucí lano, z jehož svinutých záhybů se vynořují emblémy jako biče, sokolí a lidské hlavy a hvězdy. Ty vytvářejí mystéria k Reově poctě, o podrobnostech však nápisy mlčí a nechávají nás v nevědomosti.

 

V protikladu k poněkud usedlé Sedmé scéně dopřává okrsek za Osmou branou "Tělu Reovu" vyšší aktivitu. Na břehu vidí dvanáct bohů, kteří se shromáždili, aby obstarali potravu devíti duším vyobrazeným s ptačími těly, ale s lidskými hlavami a pažemi, na Ostrově plamenů. Přistupuje ke svému vtělení, k Atumovi, který se opírá o hůl a pozoruje tůň, v níž jsou zobrazeni muži ležící tváří k zemi. Jsou to vodní bohové spojení s Prvotní potopou. Re jim dává sílu hýbat se, dýchat a plavat, aby v živlu, který mají blahodárně ovlivňovat, nezůstávali nehybní. Na protějším břehu žene Hor Usirovy nepřátele vstříc hadu, jenž říhá oheň a z jehož záhybů povstávají bohové v podobě mumií. Nepřátelé zneuctili obřady bohova chrámu, a tak Hor vyzývá hada, aby "rozevřel čelisti, vychrlil plamen, ... sežehl jejich mrtvoly, zničil žárem jejich duše".

 

V Deváté scéně sleduje "Reovo tělo" božstva mávající sítěmi a kopitníky hotové zahubit Apopa, který číhá slunečnímu bohu v cestě. Na břehu vidí bůh slunce korunu Horního a Dolního Egypta a na zádech lvího heraldického tvora boha nazývaného "Jeho dvě tváře" a sestávajícího z hlav Hora a Suteha spočívajících společně na jediném krku, což je symbolem poklidného svazku egyptského severu a jihu a svědčí o tom, že mezi těmito dvěma tradičními nepřáteli není rozporů.

 

Za Desátou branou se "Tělo Reovo" připojuje k průvodu, v němž pluje další loď vezoucí mužskou hlavu obrácenou kupředu. Je to "Tvář kotouče", prvek slunečního boha samotného na jeho cestě k znovuzrození. Na břehu se odvíjí dramatický výjev spoutávání hada Apopa řetězy. Hlavu mu svazuje štíří bohyně Selket, jejíž tělo se táhne po celé délce řetězu. Hadu na zádech stojí šestnáct bohů a drží řetěz, v této práci jim pomáhá mohutná pěst, jež se vynořuje ze země – s onou hrůznou a dravou příšerou se nesmí nic riskovat. U konce Apopova ocasu stojí Usire, před nímž se hadí tělo zvedá a odhaluje čtyři spoutané hadovy potomky. U tohoto koncového záhybu hadího těla stojí dalších pět strážných postav, jež představují boha země Geba a syny Horovy.

 

V Jedenácté scéně – kromě symbolické porážky a spoutání Apopa – navíc ohlašují čtyři paviáni Reův příchod k Východnímu obzoru. Poslední Dvanáctá scéna je shrnutím věčného cyklu zrození slunečního boha. Božstvo Nun vyzdvihuje ze svých prvotních vod loď, na níž se plaví bůh slunce v podobě brouka skarabea Cheprepa a v podobě slunečního kotouče. Nad božstvem Nun se sklání bohyně oblohy a nohama spočívá na hlavě Usirovi, jenž představuje Dét. Aby vyzdvihl úspěšné završení své cesty, prodírá se pískem pouště v místě, kde za úsvitu vyjde Re, sluneční kotouč.

 

Tři složité náboženské skladby, jejichž přehled jsme tu podali, bývají dnešním očím zprvu nejasné. Mohou se jevit jako změť nesouvislých nápisů a nekonečného seznamu jmen. Ničím nerušená cesta slunečního boha Détem však byla úhelným kamenem egyptské víry. Za popravami nepřátel, porážkou Apopa, bohy v podobě mumií i bohy v sarkofázích leží říše života. Dét není okrskem zoufalství a beznaděje – následující verše by u starých Egypťanů odezvu nenašly:

 

"Toto je mrtvá země

Toto je země kaktusů

Zde se vztyčují

kamenné obrazy, zde se k nim pozvedá

v snažné prosbě ruka mrtvých

pod chvějivým jasem blednoucí hvězdy."

(T. S. Eliot, The Hollow Man)

 

Tyto temné myšlenky byly odmítnuty, jelikož v Détu se mísí dvojice velkých bohů – Re se stává Usirem a Usire Reem. Podsvětní bůh je minulou podobou slunečního boha, z níž se slunce znovu zrodí. V Knize mrtvých najdeme v zaklínadle 17 toto tvrzení a vysvětlující glosu:

 

"Jsem včerejšek, jsem zítřek. Co to znamená? Usire je včerejšek a Re je zítřek."

 

Plavba "Reova těla" Détem je procesem, při němž se sluneční bůh nabíjí energií, aby se proměnil v Cheprera a znovu se zrodil. Život a smrt představují nepřetržitou spojitost, jedno věčné plodí druhé.

 

Přehled cesty slunečního boha v Knize bran

 

Scéna            Strážný had                         Jméno brány

1                     Strážce pouště                    Ten se skrytým jménem (Usire)

2                     Ten, jenž obtáčí                    Mohutný plameny

3                     Ten, jenž uštkává                 Paní nasycení

4                     Plamenná tvář                      Ten, jenž koná

5                     Oko plamene                        Paní trvání

6                     Metající očima                      Trůn jejího pána

7                     Skrytý očím                           Zářící

8                     Plamenná tvář                      Doruda rozpálený

9                     Kel země                               Povznesený úctou

10                   Svazovač                              Posvátný

11                   Ten, jenž vyvěrá                   Se skrytým přístupem

12                   Ten, jenž náleží úsvitu          Posvátný silou

                        Ten, jenž obtáčí

 

 

 

lišta

 

 

HART, George. Egyptské mýty. Praha : Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5.  S. 73-89.

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.